Milá Kytičko,

chtěla bych se zeptat na něco, v čem nemám už delší dobu jasno. Možná má otázka bude zajímat i více lidiček, čtenářů tvých krásných stránek.

Jsem křtěná katolička, takto vedená i v dětství. Nyní se sice zcela v některých věcech s církví neztotožňuji, ale má víra ve Stvořitele, v bezpodmínečnou lásku i v Ježíše, jako prostředníka Boha zde na zemi je stále silná. Církev, a obecně křesťanství ale neuznává reinkarnaci, věří že pozemská existence člověka je jenom jedna, je jedinečná a neopakovatelná. Ty i spousty jiných autorů duchovní literarury ale reinkarnaci uznávají. Jak to tedy je. Já sama již tuto otázku s knězem probírat nechci, neboť vždy je zde odmítavé stanovisko, a možnost reinkarnace je mi vyvrácena. Ty máš dar komunikovat s dušemi našich zesnulých a s anděly, co oni nám v této otázce sdělují? Děkuji moc za odpověď.

S úctou a přáním všeho dobrého Eva

Ahojky Kytičko,

Pravidelně pročítám Tvé stránky a na mnohé věci nalézám odpověď. Chtěl bych se Tě zeptat, jestli doporučuješ nějakou církev, nebo náboženské společenství. Já jsem vychován jako Katolík, ale poslední dobou se mi zdá, že hledám nějaký jiný směr. V mé mysli se to trochu pere. Nemám zcela jasno. Asi to nedokážu vyjádřit přesně slovy. Má otázka tedy zní: Proč najednou nemám takovou potřebu jít do kostela, ale lásku k Bohu ve svém srdci cítím.

Děkuji za odpověď

Vladimír

Drahá Květulinko,

 Byla jsem na jednom z Tvých seminářů a položila Ti otázku ohledně kostela a církve. Byla jsem pokřtěná teprve předloni. Já vím, že církev práci s energií odsuzuje a nedovoluje. A někdy cítím vinu a strach, jestli je to v pořádku. Přesto jsem se  na Tvém semináři cítila tak dobře a byla sladěná a cítila Boží lásku. Měla jsem v sobě totální zmatek. Ale Ty jsi mi řekla, že chodit do kostela, je v pořádku. Tak nevím. Bylo tehdy málo času, tak prosím, jestli najdeš chviličku pro mě, čekám na Tvou odpověď.

S pozdravem a láskou Marci

Drahá Evinko, Marcelko a Vladimíre

K tomuto tématu se nabízí hned několik otázek. Odpovím jen na to, co mi bylo sděleno, abych napsala.

1/ Proč máme tolik různých náboženství a které je správné?

Každá duše zde na zemi je na určitém stupni vývoje. Má se naučit novým zkušenostem a přisvojit si určité vlastnosti, díky situacím, kterými prochází. Každá duše si předem vybírá scénář i lidi kolem sebe. A vybírá si samozřejmě i náboženství, které k tomuto stupni přísluší. Jak se její vývoj zdokonaluje, může cítit, že tento stupeň duchovního učení ji už nestačí a touží jít dál a výš. Tak to je. Z tohoto faktu vyplývá jasné stanovisko ohledně církví. Každá církev má svůj úkol a připravuje duše na určitém stupni vývoje. Tudíž nemůže být jen jedna, jelikož nejsme všichni na stejné úrovni.

Proto je jasné, že každá církev je potřebná, protože připravuje na dané úrovni dušičky, které k ní patří. Takže pokud v průběhu života cítíme,že nám na našem náboženském životě něco začalo scházet, že nejsme spokojeni, je čas změnit směr. Naše podvědomí nás vede a nejspíš také  potkáme člověka, který nám tuto novou cestu nastíní a přivede nás na jiný směr.

2/ Proč neuznává církev reinkarnaci?

Zákony katolické církve jsou pevně dány už celá staletí. Nic se na tom nemění. Právě  katolická církev má pevnost víry svých svěřených dušiček hodně upevněnou  strachem, který hlásá a také kolem sebe šíří.

Představa pekla a nenávratného zavržení v plamenech, v případě spáchání těžkého hříchu, má vyvolat v člověku hrůzu a strach. Pokud člověk v takovém stavu duše s těžkým hříchem umírá, půjde do pekla. Je navždy zatracen. Musíme si však uvědomit, že těžký hřích, to není jen vražda a podobné, těžké zločiny. Jsou to i hříchy proti církvi, nebo i  práce s energií, výklad karet a podobně.

Z toho všeho je nutné se vyzpovídat, jinak nám Bohem není odpuštěno, ale pozor, musíte tuto zpověď vykonat pouze   u katolického kněze jinde totiž odpuštění nedojdete. A to už je vlastně jakýsi monopol na svatost. Když se tyto zákony v církvi nastavovaly, všechno bylo za peníze i odpustky. Církev měla obrovský majetek, který přísně střežila a byla ochotna kvůli majetku páchat i ty nejkrutější zločiny. Lidem nemohla být zvěstována svoboda mimo církev. Zaplať a bude ti odpuštěno. A díky tomu byl  Bůh postaven do světla krutého mstitele, který nás potrestá za to, že jsme pomoc hledali třeba jinde, než u Katolické církve. Jestliže víme, že Bůh je největší láska a daroval nám dar nejcennější – svobodu v našem rozhodování, pak nemůže být pravdou, že by jen jedné církvi dal moc odpouštět hříchy. Bůh tvoří dokonalé věci, nedělá chyby. I člověk byl stvořen jako dokonalá bytost, než poslechl hlas Satana.Navíc sexuální aféry vyplouvající poslední dobou na povrch a dotýkající se právě katolické církve nám dávají jasný signál, že s hlásání tohoto učení to rozhodně není úplně v pořádku. Na druhé straně je v této církvi mnoho dobrého a užitečného. A pokud mi někdo položí otázku, zda je vhodné se nechat pokřtít v katolické církvi, pak mám obrovskou radost a pocit nekonečné lásky ve svém srdci. Ten člověk cítí potřebu sounáležitosti a to je první krok. Má odpověď je: „Udělej to, pokud cítíš, že tě to posune“. Vím, že to bude jakýsi odrazový můstek v jeho duchovní cestě. Já například zjišťuji, že je mi dobře i v církvi adventistů, nebo na slavnosti evangeliků, je to tím, že se cítím v jednotě s lidmi, kteří milují boha a snaží se mu dát najevo svou lásku.

3/ Kam máme vlastně směřovat ve svém duchovním vývoji?

Církve to jsou vlastně naše duchovní školy. Projdeme určitým vývojem a pokud nám to takto vyhovuje a cítíme, že láska k Bohu sílí a jsme spokojeni, není potřeba nic měnit. Pak je to naše cesta. Pokud, ale pociťujeme ve svém nitru, že to, co děláme je málo, nebo že pravdy, které hlásá „naše církev“ najednou nevidíme jasně, vidíme je jako pokroucené, nelogické. Denně si říkáme: Takový Bůh přece být nemůže, jak nám ho popisuje naše církev, pak začínáme ve svém nitru hledat něco víc. Chceme více pracovat pro Boha. Chceme více znát, otevírat se novým pravdám.

Ve svém vývoji máme vždy směřovat blíže k Bohu. Umět mu odevzdat naše nedostatky a chyby a ponořit se do jeho lásky. Stávat se dokonalejšími, být podobní jeho obrazu. Ti nejvýše osvícení, přestávají vnímat své fyzické tělo a vnímají více tělo duchovní. Ani bolest se jich tak příliš nedotýká, s jejich klidem a láskou nepohne žádná emoce. Takové lidi ale najdete většinou ve východních duchovních směrech. Takže bych ten směr viděla od Vatikánu, spíše k Tibetu.

To co bychom si měli uvědomit je naprostá svoboda v našich rukou. Záleží na nás, jaký směr si vybereme, jakou cestou se toužíme vydat. Jen v našem srdci je ta správná odpověď.

Jen my víme co je pro nás dobré. Nikdo by tedy neměl být za otázku své víry zesměšňován, nebo dokonce trestán. Víra a směr náboženského cítění, vždy byla, je a bude osobní záležitostí každého člověka, nejniternějším cítěním naší duše. Právě teď slyším tyto slova:

 „Milovaná duše,  stále ještě mně hledáš?  A  nalézáš jen polopravdy a lži?  Ale já jsem přece tak blízko. Jsem v každém Tvém nadechnutí,jsem  v každé kapce rosy,jsem v květině, v každém stéblu trávy, jsem v očích trpícího, i milujícího člověka. Neboť já Jsem ten ,kdo jsem. Nikam neodcházím, jen tiše čekám. Kdy už mne konečně přestaneš hledat? Kdy místo toho otevřeš svou náruč a konečně mi řekneš:“ Pane, miluji Tě. Vím, že jsi zde, vedle mě. Snižuješ se k mému člověčenství, k mým nedostatkům, přesto, že jsi Bůh. Vedeš moje kroky. Jsi láska a pokora. Co mám udělat, abych se Ti zavděčil, a poděkoval Ti za Tvou nesmírnou lásku?

Já Ti moje duše s radostí odpovím:“  Miluj a odpouštěj“. Pak už mně nebudeš muset hledat, protože já budu v Tobě a Ty budeš mou součástí. Pak budeme v jednotě lásky a Stvoření všichni jeden, jediný pramen, který ostatním zatoulaným pramínkům ukazuje ten správný směr.....             

                                                           Kytička