Drahá Kytičko,

2.10. uplynuly 4 měsíce, co nás zcela nečekaně opustila na „druhý břeh „ naše Barunka. Narodila se 17.07.82. V létě roku 1986 její otec emigroval do Austrálie. Zanechal zde těhotnou ženu, které se v březnu 1987 narodila holčička Erika.

Erika zahynula tragicky před 2 lety v létě – jako spolujezdkyně na motorce – řidič přežil.

Barunka dodělala VŠE, fakultu mezinárodních vztahů – 27.2.2009 promovala s titulem Ing. Byl to krásný den – všichni jsme se radovali z jejího štěstí. Napsala mi v sms, že tento den patřil k nejšťastnějším v jejím životě.

Pak přišel osudný den , přesně za tři měsíce – 27.5.09 . Přijela jsem ze zaměstnání se svým mužem, sestrou Janou – měli jsme jednání na místním úřadě.Sestra Jana jí den předtím psala, že přijede, že posedíme , oslavíme svátek Jany, že se těší. Po našem příjezdu jí sestra říká, zda by udělala chlebíčky, že se vrátíme z úřadu a popovídáme.

Baruška ale byla k nezadržení – že  nebude doma, že teď se jede projet na kole, za Janou přijede do Prahy v týdnu. Když jsme přišli z úřadu doma již nebyla, pak volala manželovi, že se vrací autem z Prahy a zda by jí odvezl do pizzerky v Kamenici. On šel pro auto do garáže, já za ním ještě vyšla, že jí nemá ve všem vyhovět, pociťovala jsem strach (ten den ráno mi shodou okolností při preventivní prohlídce objevili na EKG srdeč.aritmii).Pak jsem šla do patra a z okna vyhlížela její modré auto.

Barunka přijela, vystoupila, zamkla auto, vešla do vrátek – já s ní prohodila jen pár vět – v tom smyslu, kde teď byla, ona, že u Aleše, že se usmířili. Já, že to je dobře, že jednání na úřadě dopadlo dobře, ona – že si vezme ještě bundu, aby jí nebyla zima – já , že to určitě, aby nenastydla, ona vběhla k sobě dolu pro bundu, a to jsem ji viděla naposledy mojí Barunku. Manžel ji odvezl do Kamenice před pizzerii, prý si celou dobu psala sms, poděkovala , usmála se , o nic  dalšího ho nepožádala (odvoz zpět,atd.)

Ve 23,00 jsem jí ještě volala, kdy se vrátí, aby se vyspala (byla v neschopnosti s nespavostí, ale vycházky měla neomezené) nicméně jsem věděla, že dlouho do noci není dobré. Dopoledne v 10,15 měla být v Krčské nemocnici na urologii – zvláštní nález z gynekologie na sonu (útvar zasahující do močového měchýře), žádala mě, abych jí co nejdříve sehnala vyšetření. Volala jsem jí , cítila jsem o ni strach. Ona zvonivým hláskem,“mami, neboj, všechno se zvládne, jsem v pořádku, odvoz mám zajištěný.

Já najednou cítila bezmoc, nemohla mluvit – Barunka –mami, ty se na mne zlobíš, mami?“ Já mlčela a hovor vypnula. Ona mi už zpět nevolala, nenapsala, nikomu,nic.

Myslela jsem, že  je v té pizzerii, kde v 23 zavírají a že přijede. Hned jsem usnula tvrdě, unavena, ráno vstala do práce v domnění, že Baruška spí u sebe dole. Vůbec jsem najednou necítila žádné obavy, vypravuji se sestrou na autobus do Prahy – akorát chceme na autobus v 8,30 a volá mi její bývalý přítel z Kamenice, že je Barunka po autohavárii v těžkém stavu na neurologii v ÚVN ve Střešovicích, poranění mozku, Kytičko já už nemůžu psát.

Nechala se odvézt sousedem její nové kamarádky Simony ze Želivce. Ten večer 27. se prý přemístili do Štiřína na otevíraní diskotéky, to já už spala a netušila.

28.5.někdy po jedné hodině si sedla do toho auta – za řidiče. Neměla na výběr – za sedadlem spolujezdce byla dětská autosedačka. Simona si sedla vedle řidiče.

On jel šíleně rychle,měl v sobě alkohol,  na té silničce vůbec nezaregistroval poslední pravotočivou zatáčku, projel přes příkop (vůbec tam nebyla brzdná dráha) – jediná jablůňka – stromek, který tam je 50 let, co žiji – on mrtev na místě, Simoně se nestalo vůbec nic-prostě nic. To místo je to 150 m. od našeho domu, před loukou a chalupou, kde se narodila její prababička – také Barbora Aronová, její děda. Na té silnici se nestalo nikdy nic. Sousedi grilovali, slyšely , zavolali hned pomoc – vrtulník do Střešovic-operace – snad zasaženy i oční nervy- byla v umělém spánku – chodili jsme všichni za ni, věřili jsme v zázrak,těch lidí , co za ní chodilo – pouštěli nás – zůstala v srdcích hodně lidí- 2.6. odpoledne mi zemřela. Kytičko promiň, už nemohu psát. Píši to v práci, doma nejde internet. Byla tak krásná, hodná, chytrá. Nejlepší dcerunka, kterou může maminka být obdarována.

Dávala nám energii, chuť do života. Já se snažím přežít pro syna Jiříka – bude mu 19, pro manžela, který mě miluje, pro sestry – ale nejde to, je to stále horší. S Barunkou jsem se v nemocnici rozloučila, zlíbala, zazpívala její písničku Ó hřebíčku zahradnický, poděkovala za necelých 27 let života, kterým mě obdarovala.

Modlím se k Panence Marii, prosím ji, ať mi jí tam opatruje, vím, jak sama  musela trpět při ztrátě svého syna. Před 2 lety jsem byla v Izraeli – Jeruzalém, Betlém, Nazaret. Barunce jsem přivezla obrázky,růženec, atd. Vše měla u sebe,nikomu neublížila, nevím, proč se to muselo stát. Věřím, že to byl osud nezvratný.  

Kytičko, děkuji Ti za všechno, objímám Tě 

Eva

23.10.2010

Drahá Kytičko,

Dnes je mi obzvláště smutno. Vkrádají se mi myšlenky o ukončení života. Ale nechci ublížit mým dvěma „klukům“ synkovi a manželovi a spoustě dobrým lidičkám, kteří mě podporují . Bojuji, snažím se, ale zevnitř mě to úplně vysává. Stesk je stále větší. O Barunce se mi už ani nezdá. Prosím Ježíše, Pannu Marii, andělíčky, ale nejde to.

Teď jsem si četla příspěvek na Tvých stránkách „Jak důležitá je víra.“ Más pravdu, mé myšlenky jsou určitě moc chaotické, má duše je zaplněna nesmírným smutkem.

Při meditaci namísto představy světla, krásné krajiny , vidím jen moji Barborku. Vteřina rozhodla a všechno je pryč. V podělí mám odletět s firmou do Egypta, najednou se bojím, jak to zvládnu. Kytičko, prosím Tě, kdybys měla nějaký vzkaz od mé Barunky nebo andělíčků, dej mi vědět. Snažím se , neměla jsem život vůbec lehký, ale nikdy jsem si nestěžovala. Žila jsem pro své děti, Barunka byla moje holčička, měla tolik plánů, chtěla mít rodinu, děti. Byl to takový můj ráček.

 Bojím se, že Barunku rmoutím svým steskem.

Kytičko, pokud to půjde, dej mi vědět.

Děkuji, promiň strašně mi tečou slzy.

S láskou

Eva Aronová

27.2.2010 

Milá Evičko,

vím, že je to těžké. Dnes jsem měla zvláštní vizi, jela jsem autem a před námi stála duchovní bytost, měla žluté šaty.
Věděla jsem, že je to někdo, kdo zemřel při nehodě.
Teď jsem přijela domů a četla jsem znovu Tvůj email. Víš, hodně lidí věří, že dostane nějaký vzkaz.¨ Nelze to nijak plánovat, nelze volat zemřelé znovu k nám. Ale pokud příjdou, má to tak jistě být a je to pro ně důležité.
Slyšela jsem pouze moc příjemný ženský hlas, který mně prosil, abych mamince řekla toto:

"Mami, tam, je to lepší než zde. " Nejhorší bylo přejít tu hranici a najít cestu.
Stále se učím. Vydrž to, než se znovu potkáme. Vždyť se stále milujeme."

¨
Evi, víc jsem neslyšela.

1.3.2010

Drahá Kytičko,

Teď už jsem v práci sama.
Znovu a znovu si čtu ten vzkaz - myslím, že chápu dobře - ,tam, je prostě tam, kde je TEĎ moje Barunka.
Cítím, že je to vzkaz skutečně od ní, říkala mi "mami", když byla nešťastná, tak "maminko."
A když ke mně ve snění 2.8.přišla, byla ve žlutém a říkala mi "mami, ta cesta byla "fuška". A to nebyl jen obyčejný sen.
To byla moje holčička.

Kytičko, děkuji Ti z celého srdce.

S láskou
Eva