2.8.2012

První srpnový den tohoto roku nezapřel léto. Bylo takové dusno, že jsem zkusila otevřít dveře i okna a udělat průvan. Zrovna jsem asi po šesté zapálila svíčky, protože v proudu vzduchu pozhasínaly jejich  plamínky.. V mé duchovní ordinaci bylo po chvilce v rámci možností příjemněji a já jsem mohla přivítat  dvě velmi hezké ženy. Na první pohled by člověk mohl mít dojem, že jsou sestry. Obě byly velice milé a hezké, jen v jejich očích jsem načetla smutek a u té věkově zralejší ženy dokonce zoufalství. Obě měly v ruce růži a s bolestným úsměvem mi podávaly květiny. Byly moc milé a já jsem pochopila, že je to maminka a dcera.

Zaposlouchala jsem se do příběhu, kterých jsem bohužel za svou praxi slyšela už tak bolestně mnoho, že jsem se jen nadechla a v klidu poslouchala plynoucí věty. Ve chvilce jsem na stole měla hromádku fotek s krásným a milým obličejem mladého muže. Skoro na každé fotce jsem viděla čisté, upřímné oči a bezstarostný úsměv.

„ To je náš Davídek, Kytičko.“ Byl tak hodný, chytrý a milý. Připravoval se na vysokou školu. Byl bezproblémový a všichni jsme ho milovali.“ Jak krásně by se tyto věty poslouchaly, jen kdyby tam nebylo to zraňující slovíčko „BYL.“   Jako bych přímo před sebou viděla most mezi duchovním a fyzickým světem, a mladého muže, který tam jen tak  stojí a mává dvěma ženám, kterým nesmírně chybí jeho láska.

Na klíně starší ženy ležel bílý polštář a na tom polštáři byla zobrazena krásná tvář muže- ještě chlapce, kterou jsem viděla také na fotkách, rozházených na stole. Na fotkách byl zachycen život mladého člověka – od první fotky po narození, batolete, školáka a muže – vlastně chlapce, který mužem teprve začínal být. Ale osud vše sečetl a ukončil až příliš rychle.  Jak často si asi tento polštář tiskla ke svému zraněnému srdci, aby alespoň na pár vteřin zmírnila palčivou bolest ze ztráty syna? Hladila s něžnou láskou tvář na polštáři a z jejich očí se pomalými pramínky řinuly slzy. „Davídek je pořád s námi, jezdí s námi i v autě.“ Máme ho stále na blízku, v bytě jsou všude jeho fotky.  

On byl tak hodný, byl jeden z nejlepších studentů gymnázia a od malička miloval auta. Byl výborný řidič. Dokonce ředitel školy mu dovolil řídit a vést na výlet spolužáky. „Tvář ženy se bolestně stáhla a krutá, palčivá bolest ji zcela pohltila.

Dcera jí objala, aby zmírnila její bolest a žena šeptala věty, které vycházely ze srdce milující matky, která se zatím neuměla smířit s pocitem, že nic neudělala proto, aby svému milovanému dítěti zabránila v osudové jízdě autem.  

 „Proč jsem ho jen pustila a dovolila jsem mu odjet. Proč jsem tomu nezabránila. Neměla jsem mu dovolit, aby odjel!!! Přerušila jsem její proud výčitek a začala jsem opakovat věty, které jsem slyšela ve své hlavě.

BYL TO OSUD. NELZE ZASTAVIT DANOU CESTU OSUDU DUŠE.. NENÍ V LIDSKÝCH SILÁCH MĚNIT PŘEDEM  PRAVIDLA,KTERÁ JSOU UKOTVENA V DUCHOVNÍM SVĚTĚ. NIC SE NEMOHLO ZMĚNIT NA TÉTO SITUACI. TVÁ DUŠE TOUTO VELKOU BOLESTÍ NAUČÍ POCHOPIT ZÁKON NELPĚNÍ. PŘÍLIŠ LPÍŠ NA SVÝCH BLÍZKÝCH. DAVID VĚDĚL, ŽE ZEMŘE. TUŠIL TO. MĚL INFORMACE O TOM, ŽE SE TO STANE A NYNÍ SI PŘEJE, ABYS ZAČALA ZNOVU CHODIT DO PRÁCE. POTŘEBUJEŠ SE ODPOUTAT OD BOLESTI, OD MYŠLENKY NA SMRT, OD NAPOJENÍ NA JEHO DUŠI.

Pláč se na nám chvilinku podařilo zastavit. „ Tak to je mami, pravda, příliš jsi na bráchovi lpěla, musel se ti pořád hlásit, chtěla si nad ním mít pořád kontrolu.

Žena se nad tvrzením své dcery zamyslela „ Víš, Kytičko, Davídek často říkal, proč musím umřít tak mladý? Ale já jsem si myslela, že to myslí jen v souvislosti s rokem 2012, ale pak jsem pochopila, že jeho slova měly hlubší smysl.“ Podívala jsem se na obě ženy. „ Obě se smrtí Davida mnohému naučíte a pro Vaše duše je jeho smrt jedinou cestou k pochopení. Bez této události nelze pochopit určité věci, které k nám skrze tuto bolest přicházejí. Je to ta největší bolest, kterou člověk dokáže snést. Ale na druhé straně je to někdy jediná cesta, na které duše najde správný směr – obvykle k Bohu, k sobě, svým blízkým a k hodnotám svého života.

Pak jsem řekla to, co jsem opět slyšela od andělů. „David se může vrátit – myslím tím jeho duši, v podobě narozeného dítěte,ale u Vás vidím dost velkou překážku“. Zadívala jsem se na sestru muže, která mohla přijmout jeho duši, Mladší žena se na mě vystrašeně podívala.

„Já ne Kytičko, já děti nechci!“ Já mám zkrátka pocit, že si lidi pořizují děti jen proto, aby se ve stáří měl o ně kdo starat. Cítím, že to nechci. Bojím se toho. Ne, opravdu nechci mít děti.

Zhluboka jsem se nadechla. Najednou jsem si vzpomněla na své děti, když byly ještě maličké, jak jsem je  milovala a hladila. Byla jsem nadšená z každého nového pokroku a společného prožitku s nimi.  Tak moc obohacovaly můj život a stále obohacují. Tento cit zůstal v mém srdci i přes dlouhý proud času. Tak to bylo, když byly maličké a stejně tak jsem šťastná dnes, že je mám. Viděla jsem rozzářené oči, jejich bezprostřední smích a moji stále otevřenou náruč. Viděla jsem lásku tu úžasnou lásku, která stále proudí mezi námi. NE!!!. Rodiče si své děti určitě nepořizují proto, aby se o ně měl v dospělosti kdo postarat. A také jsem tušila, že David časem svou sestru přesvědčí o změně názoru, dá ji ten správný úhel pohledu. Už tím, že ona tento blok může s jeho pomocí  překonat. Už teď jí přichází myšlenky , že přece své zraněné mamince nemůže odepřít radost z vnoučat. A tak má nyní ideální příležitost změnit svůj postoj.

Viděla jsem před sebou  dvě ženy, pro které je smrt mladého muže, jejich syna a bratra bezesporu důvodem, změnit úhel pohledu, přehodnotit názory ,postoje a směry jejich životů. Ostatně tak, jako vždy, tragická smrt je řešení karmy těch, co zde zůstali. Už mnohokrát jsem to popisovala. Je to kruté, bolestné a zároveň uzdravující. Když tyto ženy odcházely, domluvily jsme si termín na regresi, abychom zjistili příčinu nezdravé závislosti matky – syna.  Když jsme se objímaly, věděla jsem, že tato žena se ze ztráty syna uzdraví. Bude to opět silná osobnost, která svým příběhem pomůže mnohým duším pochopit. Nic už ale nebude stejné.. Není už možné vrátit život do starých kolejí. Důležité je naučit se žít jinak, přijímat život se všemi jeho aspekty. Uvědomila jsem si, že ke mně přicházejí na terapii matky, které nikdy nemohly přitisknout k srdci své dítě. Zemřelo  dříve, než se narodilo, nebo hned po porodu. Matka nemohla cítit ani vnímat tlukot jeho srdce. Nemohla proběhnout ta krásná vlna lásky. Je dvacet let života hodně? Nebo málo? Záleží na tom, z jakého úhlu pohlížíme na plynoucí čas.  Kolik je to měsíců, dní? hodin,minut, kdy máme možnost tisknout k srdci blízkého člověka, duši, kterou milujeme? Kolikrát za tu dobu stačíme říct větu mám Tě rád, nebo ráda. Jak využijeme tuto dobu a kolik vzácného času nám proteče přes prsty tím, že se hádáme, nenávidíme a nesnášíme.

LIDSKÝ ŽIVOT NENÍ MĚŘEN ČASEM, ALE MNOŽSTVÍM LÁSKY. DĚKUJME ZA KAŽDÝ PROŽITÝ DEN S BLÍZKÝM ČLOVĚKEM, KTERÝ NÁM BYL DAROVÁN.

5.8.2012

Milá kytičko,

Jak úžasné bylo osobní setkání s Tebou ! Číst tvé řádky na internetu a pak tě poznat osobně...

Moc tě prosím, jak ulevit své duši od bolesti nad ztratou mého, tolik milovaného syna Davida který měl autonehodu, při které narazil do mostu, letěl vzduchem... ach, pro slzy nemůzu psát... , ach, vzpominaš si na mně, byla jseu u tebe s dcerkou Terezkou... Těším se na čtvrtek 9.8.

Zdeňka

Drahá Zdeňko,

Nikdy nezapomínám. Moji klienti jsou navždy zapsáni ve speciálním diáři, který je stále otevřený v mém srdci. Hodně lidiček už se při setkání se mnou přesvědčilo, že se mi při pohledu do jejich očí, znovu odkryje příběh a také všechny informace, které potřebuji znát. Posílám slíbené afirmace a také připomínku, že Tvá duše se již uzdravuje a začíná pociťovat vděčnost za každý den prožitý se svým milovaným synem.

Opatruj se, posílám Ti lásku a světlo.

Kytička.