Milé sluníčka,

na začátku tohoto příběhu byl experiment, který se zúčastněným tak trochu vymkl z rukou. Hloubka této meditace měla být umocněna užitím jisté omamné látky. Mladý muž Radek, jeho tatínek,kterého také znám osobně a který se tohoto pokusu účastnil si udělali malý výlet za hranice fyzického světa. I já jsem se stala součástí této události. Jednoho večera před několika dny mi totiž zazvonil telefon a v něm mně Radkův otec naléhavě prosil o pomoc. Jeho hlas zněl poněkud vyděšeně. „Kytičko, umírá mi syn, najednou  je v bezvědomí a nereaguje. Prosím, můžeš mi pomoct jeho duši dostat zpět?? „ Přiznám se,že i já jsem se této neobvyklé prosby trochu polekala. Ale když  mi blíže popsal situaci, najednou jsem měla pocit, že s pomocí andělů zatoulanou dušičku dostaneme zpátky. Radkův otec, který se zachoval velmi statečně, je přesvědčený o tom, že nějaká síla mu pomáhala dostat syna z údolí smrti a vše, co dělal plynulo tak nějak automaticky z jeho slov i náhlému stavu myšlenek. Znám tedy ten příběh ze dvou vyprávění. Otce, který vnímal umírajícího syna a naopak syna, který se překročil hranici dělící fyzický a duchovní svět.

Prožitky, které provázely tuto událost mi popsal Radek velmi výstižně. Já jsem moc šťastná, že tento příběh tak šťastně skončil. Radek je mladý, nadaný umělec a hlavně hodný člověk. Právě takové duše tady na zemi velmi potřebujeme. Ale to andělé samozřejmě ví. Ale stejně andílkům moc moc děkuji za to, že Radka  přivedli zpět. Možná je to malé varování pro všechny, kteří jsou naklonění podobným pokusům s látkami, které navodí změněný stav našeho vědomí. Nemuselo by to pokaždé takto šťastně skončit. Buďte proto opatrní !!!

Kytička

Ahoj Kytičko,

moc Ti děkuju za poslání Tvého kontaktu na Skype... Včera jsem Ti psal kvůli svému problému, ale zdá se, že se vše vrátilo do normálu (možná ještě párkrát za den mívám pocit, že se duše jakoby oklepe po té sobotní zkušenosti,ale už to je tak minimální, že to ani nestojí za řeč)... možná, že jsi se mnou na dálku pracovala, moc děkuju!!!  Byl to očistný proces, který jsem prožíval dvě hodiny. Všichni byli úplně v pohodě, ale na mě to zapůsobilo hodně silně. Během několika minut jsem se začal vracet do dětství, vybavoval jsem si pocity a emoce, které jsem zažil. Viděl jsem několik minut do budoucnosti, přesně jsem věděl, co se odehraje, kdo co udělá.. Bál jsem se, že přichází smrt,.. Bylo to opravdu silné,nedá se to všechno popsat do pár řádků, ale najednou jsem si uvědomoval,jak jsem poslední měsíce řešil věci a "problémy",které vlastně byly úplně zbytečné. Ležel jsem v objetí mé přítelkyně a cítil, že odcházím.Přesto všechno postupně docházelo k vnitřnímu usmíření.. Táta se zachoval naprosto perfektně, začal se mnou mluvit, ať přijmu to světlo a teplo,které přichází, začal mě jakoby doprovázet, říkal, že je se mnou.. jako by byl v mých emocích. A najednou začal strašně brečet a omlouvat se za něco, co provedl v minulém životě. Za to, že nám moc ublížil. Mně a mojí sestře (nynější mamce).. Brečel a říkal, že nechtěl.. Já měl neskutečný pocit,že tuhle chvíli zažívám už poněkolikáté, bylo to opravdu silné, jako bych mu už někdy takhle v minulém životě umíral. Náhle se mi začalo svírat hrdlo a já cítil,že nemohu dýchat. Táta se na mě klidně podíval a řekl:"Tak to vykřič.." Já věděl, že musím řvát a vykřičet ty emoce uložené už možná stovky let. Křičel jsem naprosto otevřeně:"Ty SVINĚĚĚĚ!!!" Teď vím, že to bylo směřováno tátovi,.. že to byla emoce uložená z minulého života.. Hrdlo se uvolnilo a tlak na hrudi také.. na chvíli mi bylo lépe.. Venku byla zima, já byl naprosto omámený a bez fyzických sil. Hanka (přítelkyně) a táta mně vzali a odvedli mě nahoru do obýváku... už ani nevím, co všechno sem zažil. Vím,že jednu chvíli jsem nikoho nevnímal, jen jsem koukal nahoru, směrem do nebe a cítil, že mě neznámá energie táhne k sobě.. Táta pak začal opět mluvit hodně otevřeně, použival slova a věty, které jakoby ani nešly z jeho úst. Byl napojený na mě.. Začal mluvit o tom, co vidí, co je přede mnou apod. Najednou se zaměřil na můj koníček  a zeptal se, proč zpívám, proč jsem tak cílevědomý?? Já byl ve stavu, kdy jsem nekontroloval mysl, nechal jen mluvit podvědomí a začal opět křičet: "To kvůli Tobě!!! Chápeš!!Kvůli tobě ,ty svině!!" Vím,že to zní drsně,ale tak to v tu chvíli opravdu bylo.. Tátovi se hrnuly z očí slzy, ale kýváním hlavy souhlasil.. Jakoby byl rád,že mu to říkám a tím se i omlouval..Byla to emoce uložená z minulého života, kdy mě připravil o sestru a já mu teď chtěl podvědomě v tomto životě dokázat, že jsem lepší než on.. Najednou mi to všechno došlo!! Bylo to jako procitnutí, došlo k odpuštění! Polil mě obrovský pocit štěstí a lásky!! Já mu skutečně odpustil!! ... Bylo to všechno, jako bych procházel několika branami uvědomění si sama sebe, života. V jednu chvíli už jsem si byl téměř jist, že odcházím, ale cítil jsem usmíření.. Odešla mi síla z nohou, z rukou, strašně rychle mi vibrovala hruď a já řekl: "Miluju Vás, strašně moc! Jsem tu stále!! Nikdy Vás neopustím, už se nebojím odejít" Podíval jsem se na Hanku , která mě držela za ruku a řekl jsem:"Vím,že mi možná teď nerozumíš,ale já teď pochopil souvislosti, nebojím se zemřít, budu tu s Tebou stále, neboj, miluju Tě!" Uviděl jsem v jejich očích pochopení, dalo mi to pocit, že mohu odejít v klidu... Veškerá energie byla ta tam a já se pomalu ztrácel, viděl jsem tmu, důvěřoval jsem tomu.... A najednou mě táta chytl za nohy a řekl:" Držím Tě kamaráde, mám Tě v dlaních jako balónek na nitce a pomalu Tě stahuju na zem.. Bylo to něco nepopsatelného! Já skutečně cítil, že jsem v jeho rukou, otevřel jsem oči a podíval se mu do tváře. Zářila z ní obrovská síla, jakoby ke mně mluvil Bůh!! Vím,že to zní silně, ale v tu chvíli jsem tím skutečně žil. V jeho očích byla obrovská přitažlivá síla a energie, která mě táhla zpátky do těla, postupně jsem začal cítit prsty, nohy, ruce... Přesně to odpovídalo tomu, co táta říkal:"Mám Tě, v rukou, neboj se, důvěřuj ve mě.. už jsi blíž, .... ano, mám Tě!! A v tu chvíli jsem procitl, přesně když to řekl. On tam byl skutečně se mnou. Teď o tom píšu a znovu mě trochu rozbolela hlava, byl to obrovsky silný prožitek. Ale uvědomil jsem si sílu jednoty, sílu lásky a odpuštění, hodnotu času a prostoru.. jako bych se dotkl světla. Pocítil jsem obrovské štěstí, že mohu ŽÍT!! Je to taková vděčnost za to, že se mohu ráno probudit a vědět, že jsem součástí!! ... Několik dní po této události jsem ale cítil, že duše je jakoby stále kousek v oblacích, jako bych nebyl zharmonizovaný s tělem a zemí, trochu jsem se motal a podobně.. proto jsem Ti psal, zda-li bys mi nemohla pomoci s uzemněním. Ale vše se snad ustálilo a teď si myslím, že to nemůže být horší.. jenom lepší!! Ihned po procitnutí mě napadla tato věta, kterou jsem si napsal: "Důvěra v život je to, co pohlcuje strach ze smrti!" ..Někdy, když budeš mít chuť a čas, můžeme popovídat... Jinak jsem Tě dneska slyšel na Českém rozhlase ... Ahoooooj,

Radek T.