Jdi na obsah Jdi na menu
 


DŮM S BOLAVOU MINULOSTÍ

DŮM Z BOLAVOU MINULOSTÍ

 

ženaQ.jpgZdravím Vás, zářivé dušičky a posílám duchovní příběh z minulého týdne.

Všechno začalo návštěvou mého příbuzného Václava, kterého jsem dlouhé roky neviděla a potkali jsme se „náhodou“ na jedné rodinné oslavě.  Ani nevím, jak přišla řeč, na dům, který koupil a jak v té rychlosti přesvědčil mne i mého manžela, abychom se stavili na kávu, i když jsme už dost spěchali. Ale vesmír má s námi často nevyzpytatelné plány a tak jsem najednou zcela neplánovaně stála v chodbě domu, který na mne dýchl temným dojmem, stísněného pocitu smutku.  

 

Mladá rodina s malým dítětem, která se nastěhuje do svého prvního domečku, se zahradou, v klidné a malebné krajině a k tomu úplně nová, střecha, která zářila svou červení do okolí, krásně a vkusně upravená kuchyň, moderní koupelna, zkrátka byla zde vidět snaha zabydlet se a vytvořit si zde pěkný a útulný domov. „ No, je tady sice ještě dost práce, ale je to moc pěkné, a ta koupelna je nádherná.“  Snažila jsem se vidět to pěkné a chválit to, co se mi opravdu líbí.“  „ Nedokázala jsem se ale úplně zbavit pocitu staženého krku a svíravé bolesti u srdce.“  Manžel v doprovodu Vaška si vyšli na prohlídku zahrady a já zůstala v koupelně, abych si umyla ruce. Simonka v kuchyni připravovala kávu a já si zatím prohlížela svůj obličej v zrcadle. Upravila jsem větrem rozevlátý účes a najednou jsem uslyšela klepnutí dveří. V zrcadle se na mým obličejem objevila ztrápená tvář ženy. Prudce jsem se otočila, ale za mnou vůbec nikdo nestál. Vyšla jsem z koupelny a kolem mne, chodbou prošel stín, který se zastavil u schodiště. Slyšela jsem jasně hlas ženy: „ NEMÁM TADY KLID, NELÍBÍ SE MI, JAKÝ TU DĚLAJÍ NEPOŘÁDEK!!“ NEMAJÍ SE TU CO ROZTAHOVAT. NEMÁM TU KLID ANI JÁ, ANI MOJE DÍTĚ. ŘEKNI JIM TO!!!!  “

 

 

Po těchto slovech se stín rozlynul a já stála sama na opuštěné chodbě. Simonka přiběhla ze zahrady a naložila na tác všechny kávy.  Zřejmě zaznamenala můj strnulý výraz a zeptala se: „ Stalo se něco?“ Přemýšlela jsem, jak to nejlépe vysvětlit. „ Simonko, nevíš, jestli v tomto domě náhodou nezemřela žena s dítětem?“ „Cože?“Simona se tvářila překvapeně. Zkusila jsem tedy mluvit na rovinu. „No já jsem tady takovou paní viděla.“ Simona vyšla na zahradu a šla se rovnou zeptat Vaška, jestli je to pravda. Vašek se tvářil dost překvapeně, ale po chvíli přiznal, že tuto informaci neslyší poprvé. Když dům kupoval, tak se od známých doslechl, že  paní, která zde v domě žila, ve vysokém stupni těhotenství skočila do studny. Najednou všechno do sebe zapadalo. Vašek se rozpovídal o nočních návštěvách v jejich domě a projevy jako je  / vrzající schodiště, otevírající se dveře, klepání, bouchání, kroky na půdě, / ale především stísněný pocit v pracovně, jakoby neustále těžké nohy, průvan, i když jsou dveře i okna zavřeny.  Pocit, že nejsou v domě sami se stupňoval, Vašek mi zavolal a požádal mne o pročištění jejich domu.

 

 

Za několik dnů jsem opět stála v chodbě smutného domu. Jen co jsem vešla, opět mě ovanul pocit tísně a ledový průvan projel kolem mne. Simonka i Vašek mě ujistili, že od rána se v domě cítí hrozně, a v noci nemohli spát, pořád jim někdo chodil po půdě. Vytáhla jsem svoje tibetské nástroje na čištění domu a začala pracova. Zapálila jsem velkou svíčku. Ihned jak jsem udělala první čištění, plamen svíčky se rozdělil na tři části. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Tři plameny svíčky z jednoho knotu začaly hořet tmavým plamenem a svíčka se z celé čtvrtiny zbarvila do tmavé bary. Pocit tísně byl velmi intenzivní a kolem mne se ozývaly různé hlasy. Nepřestávala jsem s čištěním, modlitbami. Vnímala jsem hlas muže, který byl velmi agresivní a týral svou ženu. Do toho se ozýval vyčítavý ženský hlas, který opakoval, že dítě bylo jeho, i když tomu nevěřil. Nabádala jsem tyto nešťastné duše, aby si vzájemně odpustily a prosila jsem archanděly o pomoc. Nevím jak dlouhý čas jsem byla v té místnosti společně s dušemi, které nedokázaly odejít a když už byla venku pořádná tma, cítila jsem, že je v domě opět klid.

 

 

Václav se Simonkou na mě čekali v kuchyni a já jsem opatrně sešla schody. Překvapili mě, jak byli najednou nadšení, že se cítí lépe ve vlastním domě, že necítí tu tíhu, kterou měli na sobě. Když jsem odjížděla, ještě cestou jsem myslela na ty nešťastné duše, které zůstávaly v tom smutném domě.  Během cesty jsem několikrát musela zastavit a znovu nastartovat auto. Vždy jsem se modlila a i když jsem stála uprostřed tmy a zhasla světla mého auta, cítila jsem přítomnost andělů, kteří mě ochraňovali.  Když jsem přijela domů, nemohla jsem otevřít dveře, několikrát jsem to zkoušela, ale přesto, že bylo už dávno odemčeno, dveře otevřít nešly. Opět jsem se modlila a prosila anděly. Dveře se mi podařilo najednou otevřít, ale pro změnu nesvítilo světlo. Marně jsem na chodbě blikala vypínačem, světlo se nerozsvítilo. Opět jsem pronesla prosebnou modlitbu a za chvíli se světlo rozsvítilo.  Jsem už na tyto příhody zvyklá, ale přesto se mi ulevilo, když se v průběhu večera už nic zvláštního nedělo.  Vašek a Simonka mi potvrdili, že mají klid, až na několik vyjímek, kdy jim domem opět někdo prošel. Slíbila jsem, že vyčistím ještě prostor okolo studny. Naše práce ještě není u konce. Maminka Simonky,  tam alespoň chtěla posekat trávu, ale do blízkosti studny jí to vůbec nepustilo. Jakoby tam byla nějaká temná síla, která tam působí. Většinou se každému udělá v blízkosti tohoto místa nevolno. A to je konec dnešního příběhu, moje milá zářivá sluníčka.   Příště vám popíšu jak se čištění studny podařilo a přidám foto z mé duchovní reportáže. Přeji vám krásný jarní den, plný sluníčka a lásky.

 

 

S láskou Jana Kytička

nebe--zena--hvezda.jpg