CO VÍME O UMÍRÁNÍ

 Smrt je oddělením duše od těla. Přechod z nedokonalosti, k dokonalejšímu bytí. Smrt je návrat domů.

 Když zemře člověk, je to jedinečný, posvátný okamžik. První zkušenost s umíráním se mi vryla hluboko do srdce. Měla jsem možnost určitou dobu pozorovat blízkého člověka, který pomalu umíral. Byl to tatínek mého manžela. Seděla jsem u  postele a držela jeho ruku. Snažil se mi něco říct.

Pořád druhou rukou ukazoval do rohu ke stropu. Po chvilce jsem se ho zeptala, co tam vidí? Odpověděl, že vidí svého otce. Pak na chvilku usnul a zdálo se mi, že se dokonce usmívá. Jeho bolesti ustoupily a spánek mu přinesl sladkou úlevu. Když se probudil, jeho oči byly doširoka otevřeny. Natahoval obě ruce před sebe, jako by se chtěl někoho dotknout. Někoho, koho vidí oči umírajícího člověka, ale my to pokládáme za pouhé šálení smyslů. Umíral klidně, připraven připojit se k těm, které viděl.

 Krátce na to jsme šli navštívit do nemocnice mojí babičku. Byla velmi šťastná, že nás vidí., ztěžovala si jen na bolesti v zádech. Tak jsme jí opatrně posadili a záda ji podepřeli polštářem. Všimla jsem si, že vždycky utíká pohledem ke stropu a dívá se upřeně do pravého rohu. Má zvědavost mi nedala, abych se jí nezeptala. „Babi, copak tam vidíš“? Doširoka se usmála a neodpověděla. Jen se pořád do toho rohu dívala a usmívala se. Mluvila jsem na ni. Ale zdálo se, že se zaujetím něco sleduje a šťastně pokyvuje hlavou. Odcházela jsem se slovy, že se další den opět zastavím. Mávala mi a pořád se usmívala.
Druhý den ráno, nám volali z nemocnice, že babička v noci zemřela.

 Další zkušenosti, jsem získala v nemocnici, kde jsem trávila hodně času přemýšlením o tom, co se při umírání vlastně děje. A tak jsem seděla někdy u cizích lidí a pozorovala jejich chování. Jako zajímavost uvedu fakt, že se často stávalo,že umírající nepoznávali své nejbližší příbuzné a pletli si je.
Když k takovému zmatenému člověku přivedli člověka z duchovním zaměřením, jako například, pastora,
kněze, léčitele , jejich paměť se jim vrátila a oni jakoby na chvíli vnímali, aby mohli dojít k odpuštění.
Vykonali zpověď, nebo jiný obřad pro umírající a pak zase upadli do pomatenosti.
Tento zajímavý úkaz jsem zaznamenala i v několika případech v naší rodině.

 Dalším faktem zůstává, že když příbuzní u umírajícího člověka plakali, měla jsem intenzivní pocit, že duše umírajícího člověka, je něčím svázaná. Zdálo se,že už vydechne a jeho trápení konečně skončí. Ale on znovu otevřel oči a s bolestí se díval na ty, kteří tak zoufale trpěli jeho odchodem.
Proto bychom neměli dávat najevo umírajícímu lítost, ale lásku. Zdá se to , až příliš těžké.
Člověk si odnáší s sebou poslední myšlenku, vtiskne se mu do duše. Proto by to měla být vzpomínka na ty, které opouštíme a které milujeme. . Nikdo by neměl umírat sám a opuštěný.
Smrt stejně jako zrození, by měla být aktem lásky a nového očekávání.

Kytička