Milovaná Kytička,
trasú sa mi ruky a hlas, práve mi volal manžel že na policajnej akcii zabili nechtiac práve nášho kamaráta policajta....priamo do hlavy... A ja som si dnes obliekla čierne oblečenie, akoby som niečo tušila...vieš tá moja intuícia. Tie moje predtuchy. Verím, že to nie je len tak. Stále si viac a viac uvedomujem aký je život krechký, dnes tu sme a zajtra nie. Trávime hodiny, dni naháňaním sa za niečím čo na konci nášho života už nebude mať zmysel.
Predstavujem si človeka, ktorý stojí a konci života. Rekapituluje, spomína, hodnotí...
Stál môj život za to?Koho som urobil štastným, koho neštastným, pomohol som niekomu, ublížil, ospravedlnil som sa keď som sa mal, ubližoval som vedome, alebo nevedome, poradil som, podržal ľudí keď im bolo ťažko, a čo som za to očakával?
Ako si ma budú ľudia pamätať?Zbúrajte domy, spáľte všetky peniaze, zničte autá i šaty!!!No spomienka na mňa ostane navždy. Kytička, je to také náhle, nečakané. Včera večer bol u nás, rozprával sa s manželom... Život je krehký... Ďakujme Bohu za každučký jediný deň.

Janka

Drahá moje Janinko,

Děkuji za tento email, který jsi mi poslala, i když je hodně smutný. Vzpomínám na Tebe i horké dny v Chorvatsku. Byla jsi taková křehká bytůstka a přijela jsi léčit svou bolest. Janinka s dušou bábetka. Vzpomínám na ten večer, kdy jsme se dohodly, že odložíme naše společné sezení a já se vrátila na svůj pokoj. Chtěla jsem si jen chvilku odpočinout,vzala jsem do ruky knihu a najednou jsem viděla v okně tvář. Byla to tvář dívenky. Velmi jemný obličej lemoval proud tmavě hnědých vlasů. Můj pokoj byl v přízemí, a tak mně jednoduše napadlo,že nějaké dítě nakukuje dovnitř. Chtěla jsem vstát, ale uvědomila jsem si, že tu tvář vidím v okně, jako v zrcadle.Pochopila jsem,že to není živý člověk. Cítila jsem zvláštní vibrace v celém těle. Bylo mi jasné, že mi chce něco říct.  Dívenka se na mně chvíli dívala a pak promluvila. „Neotáčej se.“ Řekni jí  „Neotáčej se „! To byly její slova. Víc neřekla. Pak se její obraz začal zvolna ztrácet. Já jsem ještě dlouho viděla ten její nepřítomný pohled hlubokých hnědých očí.. Nerozuměla jsem těm slovům. Pro koho jsou?? Komu je mám říct? Celý večer jsem byla z tohoto nečekaného setkání na rozpacích. Až do chvíle, než jsi mi Ty řekla, že jsi svou holčičku prosila, aby mně navštívila a vzkázala Ti pár slov. Ona za mnou Janinko, opravdu přišla. A teď když toto píšu, bliká mi tu světlo. Je tu se mnou. Cítím to. Pochopila jsi její slova správně. Nemáš se otáčet a cokoli si vyčítat. Nezlobí se, netrápí se. Jen čeká. Mám ti napsat,že čas, který vnímáme my, v rovině, kde se Ona nachází neexistuje. Ona cítí jen harmonii a klid. Bez emocí a bolesti. Nemáš sčítat dny, jen za ně děkovat. Přesně tak, jak mi píšeš v dnešním emailu. Všechno jsi pochopila. Od toho večera jsi se Janinko změnila. Začala jsi pomáhat Romance, která se nachází na křižovatce a neví jakým směrem se má vydat. Ty jsi jí ten směr ukázala, zvedla jsi jí a podala pomocnou ruku. Už se tolik neztrácíš ve svém smutku, protože víš, že každý den je vzácný a máme být za něj vděčni. Drahá Janinko, včera mi zavolala moje kamarádka, které je 45 let, že čeká miminko. Podruhé se vdala a moc chtěla s manželem otěhotnět. Čekala marně deset let. Marné byly všechny pokusy i léčby. Bylo to velké překvapení. Najednou z ničeho nic. Protože až teď nastal ten správný čas. Máš pravdu když píšeš, že se stále honíme za něčím, co nemá smysl. Děkuji Janinko,že jsi mi to připomněla.

S láskou Kytička