Dobrý den. Náhodou jsem našla Vaši poradnu. Chtěla bych Vám  Kytičko poděkovat za všechno, co jsem na Vašich stránkách našla a podělit se s Vámi o jednu pro mě velmi bolestnou zkušenost. Jmenuji se Klára a je mi 42 let. Vyrůstala jsem v rodině, kde můj otec, který byl závislý na alkoholu, nám dětem psychicky velmi ubližoval. Mám ještě dvě mladší sestry. Maminka se snažila, aby naše rodina alespoň v rámci možností fungovala. Otec sice nepil každý den, ale když se napil, stálo to za to a maminka velmi trpěla jeho chováním. Byl to despota, navíc chorobně žárlivý. Snad proto jsem se upnula již v sedmnácti letech k příteli, který si mě našel na jedné sportovní akci a snažila se být doma co nejméně Tak moc jsem byla zamilovaná a toužila po láskyplné rodině, že jsem velmi brzy chtěla být ve vlastním bytě a nemít s tátou nic společného.

Vdávala jsem se, když mi bylo necelých  devatenáct let. Můj manžel byl sportovec, hrál hokej a já spolu s ním začala poznávat nový, lepší  život. Jenda slušně vydělával, zařídili jsme si krásný byt, já se moc těšila na děti. Ale právě v tom Kytičko spočíval ten náš největší problém. Děti né a né přijít. Uběhlo pět let, já chodila po doktorech, podstupovala nejrůznější léčby, měla jsem srůsty na vejcovodech, a  ještě další gynekologické problémy. Manžel byl zpočátku chápavý, zdravotně byl v pořádku, a tak mě moc bolelo, že chyba je jen a jen ve mně.

Děti stále nebyly. Lékaři mi už přestali dávat naději na přirozenou cestu otěhotnění. A tak mi najednou po všech těch zklamáních bylo 33 let a byla jsem zoufalá. Nechtěli jsme adopci ani já, ani manžel. Chtěla jsem být jako ostatní, mít děti, těšit se z toho jak rostou. A tak jsem v roce 2004 podstoupila IVF – / mimotělní oplodnění/. První pokus nedopadl dobře, tak jsem absolvovala další a tentokrát jsem se dočkala. Byla jsem těhotná. Tak neskutečně šťastní jsme byli.

A tak se mi v roce 2006 konečně narodil zdravý, vymodlený chlapeček Matyášek. Byla jsem tak šťastná, jak jen dokáže žena po těch všech útrapách šťastná být. Byla jsem matkou a celý ten proces mi připadal jako velký zázrak. Matýsek byl moc hodné dítě, měli jsme z něj velkou radost a krásně rostl, až se mi zdálo, že to příliš rychle ubíhá. Chtěla jsem si všeho tak moc užít, že jsem s malým zůstala doma a Matýsek šel poprvé do školky až v pěti letech. Rychle si zvykl na děti vše bylo v pořádku. Po pěti měsících ve školce nám začaly problémy.

Poprvé tam dostal epileptický záchvat a začal také špatně vidět. byla jsem strachy hrůzou bez sebe. Lékařské vyšetření bohužel prokázalo nádor na mozku. Bylo to tak kruté Kytičko, slyšet z úst lékařů tuto zprávu . Řekli nám, že nádor se nachází v příliš citlivé oblasti a operace by byla velice nebezpečná. Můj svět se zhroutil, ale odmítla jsem to vzdát, manžel mě psychicky podporoval a tak jsme zahájili léčbu.  Jezdili jsme k léčitelům, a na kliniky a drželi se každé sebemenší naděje. Matýsek nám stále více chřadl a záchvaty se častěji opakovaly. Léčba, která měla zastavit růst nádoru, zabíjela také jeho tělíčko. Ležel pak už jen v postýlce, díval se na mě svýma velkýma očima a já cítila takovou absolutní bezmoc.

Když jsem viděla své spící, zubožené dítě, neměla  jsem daleko k tomu, abych svůj život sama ukončila. Bylo to tak hrozné období, nevěděla jsem kdy je noc, kdy je den, jen jsem seděla u jeho postýlky a čekala na zázrak. Byla noc a uprostřed té zimní noci, můj Matýsek vydechl naposledy. Jeho očička zůstala upřeně hledět na jedno místo a mě už nezůstala žádná naděje. Položila jsem jeho nehybnou ručičku a manžel mě odvedl z nemocnice. Věděla jsem, že jsem ztratila všechno. Matýsek byl to jediné na světě, co jsem kdy měla.

Nechci už žít a každý den je pro mě utrpení. Je to už půl roku co mé dny splývají v prázdné hodiny, týdny a měsíce. Stále si kladu otázku, proč je ke mě osud tak krutý? Je to karma? Proč musím tak trpět? Často přemýšlím, kdybych mohla vrátit čas, jestli bych toto všechno znovu absolvovala, nebo raději ne. Píšete, že duše si vybírají svůj osud. Proč jsem si já vybrala takovou bolest? Jak tomu jen mám uvěřit? Copak bych si dobrovolně mohla vybrat něco takového???  To néé. . Vím, že jste Kytičko pomohla mnoha lidem, máte nějakou radu i pro mě? Jak mám žít dál? Jak uzdravit svou duši? Proč Bůh, když se o něm říká, že nás miluje, dovolí, abychom tak trpěli?

Klára Batrlová

Drahá Klárko,

To co jsi prožila, je opravdu velmi tvrdý „Trénink duše“. Na začátku tohoto příběhu stálo Tvé rozhodnutí, přijmout život takový, jaký jaký je, se vším, co k tobě v tomto životě  přichází. Se všemi jeho aspekty.To jsi nedokázala. Vím, že je to těžké, smířit se s pocitem, že Ty nebudeš mít nikdy vlastní dítě, ale znám hodně žen, které tuto situaci zvládly. Nezhroutily se.  Život jim přinesl jiné aspekty. V takových situacích si člověk uvědomí sílu své duše. Uvědomí si, že může lásku dávat také jiným lidem a nemusí mít s nimi pokrevní pouto. Nemusí to být jen vlastní rodina a vlastní děti, koho milujeme a o koho pečujeme.

Tyto ženy také čelí riziku, že je opustí jejich partner, který může odejít za jinou ženou, která mu děti dá. Pokud přijímáme toto riziko, podvědomě si vytváříme správný názor, že žádného člověka nemůžeme vlastnit, učíme se nelpět na lidech a situacích. To vytváří v duši velkou emoční sílu a silnou pozitivní energii.

Názor, že manželství bez dětí nefunguje je další omyl. Znám páry, které se rozhodly děti nemít, i když je mít mohly a jejich vztah přesto fungoval. Jen si našli svou cestu pomoci a lásky jiným lidem.  

Prošla jsi drahá Klárko zkouškou, která vyžadovala velkou duchovní sílu, odhodlání a odvahu. Jako vždy tato situace souvisí s karmickým dluhem. Měla sis odžít určitou karmickou výchovu, abys pochopila, jak velký dar je mateřství, protože kdysi dávno v jednom z předchozích životů jsi tímto darem pohrdla. Na konci této zkoušky měla stát žena, která se i přes nepřízeň osudu, jakou neplodnost je, naučila milovat a žít i s touto eventualitou a najít si jinou životní náplň.

Tvé tělo ti několikrát naznačilo, že v tomto životě není Tvým údělem rodit děti. Nechtěla jsi to vidět ani slyšet. Nepřijala jsi jako dar to, co Ti život nabízel. Chtěla jsi víc. A věř mi, že život ti dal mnoho darů. Máš rodiče, sourozence, manžela a hodně přátel. Můžeš CHODIT, MLUVIT, SLYŠET, VIDĚT, CÍTIT, MILOVAT, PRACOVAT  a POMÁHAT druhým. Máš inteligenci, schopnost komunikovat, vytváříš harmonii a Tvá přítomnost je pro mnoho lidí přínosem, cítí se s Tebou velmi příjemně.  Neocenila jsi to. Teď, nemáš sílu JÍT, nechce se ti ani MLUVIT, nechceš VIDĚT nic SLYŠET, kromě bolesti ani NIC NECÍTÍŠ. Přes velkou bolest nedokážeš MILOVAT. Nejsi schopná POMÁHAT, protože máš sama se sebou dost PRÁCE. 

To je Tvůj stav duše. A ještě navíc pochybuješ o Boží lásce. Klárko, Bůh nás opravdu miluje. Jen my chceme často jít po jiné cestě, než je ta, kterou jsme si sami zvolili a porušujeme dohody duše.  Bůh nezasahuje do našich rozhodnutí. On nám dal duchovní zákony a pokud je porušujeme, platíme za to. I Ty jsi musela zaplatit. Věřím, že jsi právě pochopila, že v tomto životě není Tvým údělem být matkou. Když se s tím vyrovnáš a smíříš, přijde vnitřní mír. A věř, že ŽÁDNÁ CENA NENÍ PŘÍLIŠ VYSOKÁ ZA VNITŘNÍ MÍR.

Zvedni hlavu a podívej se na oblohu. Za těmi šedivými mraky je slunce. Stejně tak jako stále  svítí slunce, tak jsme my stále obklopeni láskyplným Božím světlem. I když je Boží světlo schováno za mraky naší bolesti, pýchy a pochybností, vytrvale a jasně září svým milujícím světlem. Vím, že hledáš lék pro svou zraněnou duši. Nejúčinnějším lékem zde na zemi je bezpodmínečná láska. Tím, že budeme milovat víc a více, dokážeme jednoho dne vyřešit všechny své problémy.  

S láskou Kytička