Moje zářivé sluníčka,

Venku je dnes ještě šero, ale vytrvalý kolotoč myšlenek v mé hlavě mi nedopřál moc spánku. Tak jsem se rozhodla usednou k počítači a Vám, mým sluníčkům, které čtete tyto stránky, popsat příběh, do kterého jsem byla vtažena a který opět dokazuje jakousi osudovost a nezvratnost v určitých momentech našeho života.

Na začátek tohoto příběhu se musíme vrátit o patnáct let zpátky. Bydlela jsem tehdy v domečku, v klidné části jedné moravské vesnice. Byl květen a já prožívala neděli plnou sluníčka a jarních květů. Právě jsem na parapety pokládala truhlíky s muškáty a vedle mě se batolil můj malý, dvouletý synek. Můj manžel ve vzdáleném městě absolvoval jednu z dalších odvykacích kůr a já byla plná víry, že tentokrát nad démonem alkoholu určitě zvítězí a náš život bude opět krásný a sluníčkový, jako tato květnová neděle.

Z uklidňující péče o mé květiny mě vyrušil zvonek. Vykoukla jsem z okna a uviděla svojí nejlepší kamarádku Pavlu. Popadla jsem do náruče synka a radostně běžela otevřít. Pavla byla moje spřízněná duše, byla něco jako sestra.  Mé prvotní radostné pocity z její návštěvy, ale zkazil pohled do jejích očí. „Co se stalo?“ Zeptala jsem se opatrně raději hned u dvěří.“ Pavla vytáhla z kočárku drobnou holčičku a já beze slov odvedla její druhou dceru do dětského pokoje k mým starším dětem. „ Budete si hrát a nebudete nás chvilku rušit“.Zněl můj strohý příkaz !  Moje dcery  pochopily situaci a já se rychle vrátila k Pavle.

„ Tak co se děje?“  Pavla se na mě dívala s očima plných slz.“ „ Ríša hrozně vyvádí.“ Přišel opilý, celé dva dny nebyl doma…..teď hrozně zuří a vylívá si zlost na mě a na dětech. „ Chtěl po mě klíčky od auta, ale sotva se udrží na nohou. Vzala jsem mu ty klíče a utekla jsem. Mám strach, že někoho zabije„ Můžeme tu být U Tebe do zítřka, než vystřízliví a uklidní se?“

Zaplavil mě náhlý zvláštní pocit nemilé předtuchy, že to nebude jen tak. Uvědomila jsem si, že jsem tu sama se svými čtyřmi dětmi a chci je jako každá matka ochránit před zbytečnými stresy, kterých si už tak díky svému otci užily dost. Věděla jsem, že Ríša Pavlu několikrát ohrožoval nožem, volala na něj také opakovaně  policii, policisty díra od nože v lednici, nijak nevyvedla z klidu. Ani ujištění, že nůž, který se do lednice zabodl, předtím prosvištěl kolem její hlavy.  A tak domácí násilí nabíralo beztrestně na intenzitě.

Pavla stále stála v předsíni a tiskla svou drobounkou holčičku v náručí. „ Tak pojď dál, dáme si kávu a něco vymyslíme.“ Řekla jsem, abych prolomila nepříjemné ticho.  Než jsem ale uvařila kávu, nějak podvědomě jsem pozamykala dveře a  zavřela všechny okna.  „  No co, uděláme si holčičí mejdan a zítra bude líp. „Není to poprvé, co u nás přespíte, tak co “Přece ho nenecháme řídit, aby někoho zranil, nebo zabil.  Mrkla jsem na děti, kterým zvědavost nedala a přišly za námi zjistit, co se bude dít. Děti měly z nečekané návštěvy radost a my jsme si konečně sedly ke kávě.¨

Naše idylka však skončila po necelé hodince, kdy se ozvalo silné zabouchání na dveře.  Po celém těle mi ihned přejel mráz. Rázně jsem vykročila ke dveřím:„Raději zůstaň s malou tady.“  Všimla jsem si, jak je Pavla bledá a jak křečovitě tiskne svojí holčičku ke svému srdci. Jako by měla strach, že o ní příjde. „Neboj se Pavli, bude to dobrý.“ Zvládneme to, klíčky mu nedáme.

  Zavřela jsem dveře obývacího pokoje a šla vyřídit nepříjemnou návštěvu. Naše vstupní dveře byly z části prosklené, a tak jsem viděla, že za nimi stojí Ríša. Znovu se ozvalo zabouchání a křik.  „Zavolej mi Pavlu, vím, že je tady.“  Už tehdy jsem byla zvyklá prosit anděly o pomoc a teď jsem cítila, že je opravdu nutně potřebuji a pokud možno, co nejvíc. „Pavla s tebou nechce mluvit!!! Příjde zítra domů až budeš střízlivý!! „  Jste obě stejné .......... a já chci klíče od svého auta.“

Za dveřmi se ozývala sprcha nejhorších nejvůlgarnějších nadávek a bouchání a rány do dveří nabíraly na intenzitě.  Snažila jsem se vyjednávat. „ Jdi domů Ríšo, v klidu se vyspi, nemá smysl, abys v takovém stavu řídil. Ještě bys někoho zranil a měl zbytečné oplétačky….měj rozum a jdi se vyspat…„

Moje snaha byla, ale marná. Rány byly prudší a přidaly se kopance„Okamžitě mi otevři ty z……é dveře!!!!“  Uvědomila jsem si, že svou zásobu trpělivosti jsem právě vyčerpala. Zvýšila jsem hlas:„Jestli nepřestaneš bouchat a kopat do mých dveří, zavolám policii a nechám Tě odvést na záchytku“ Po této větě následovalo pár dlouhých vteřin ticha a já jsem tehdy snad jen z instinktu odstoupila o pár kroků dozadu. A pak se ozvala rána, hrozná rána a všude kolem mě se najednou rozlétlo sklo. Střepy byly v celé předsíni.V tu chvíli jsem nevnímala, jestli mě nějaký střep zasáhl. Že moje tělo zůstalo bez škrábanečku jsem zjistila až později. Tento obraz nelze asi nikdy úplně vymazat z mé paměti.

Za mými rozbitými dveřmi stál bledý muž a z ruky mu doslova stříkala krev, která barvila omítku domu. Jeho tělo se sesunulo na zídku, dosedl tam beze slova a tak těžce, klidný a tichý jak beránek. Viděla jsem tu spoustu krve a  jako v transu utíkala do kuchyně, popadla jsem útěrku a vrhla se k jeho ruce. Co nejpevněji jsem hned pod ramenem ruku zaškrtila a pro jistotu pevně držela. Jedna z mých dcer, které přiběhly zavolala číslo 155.

Ztratila jsem v tu chvíli absolutně pojem o čase. Nevím, jak dlouho jsem klečela u muže, který byl najednou tak zvláštně tichý. Po rukou mi stékala teplá krev a já jsem pak jen vnímala pokyny lékařského týmu, který si Ríšu přebral do péče a mě jen stroze sdělili: „ Paní, už mu tu ruku můžete pustit.“ Sanitka byla i s Ríšou během pár minut pryč. Všechno bylo jako zlý sen.„Napadlo mě, že je po problému, a že naše nedělní drama právě skončilo.“ Netušila jsem tehdy, že skončí i naše přátelství.

Pavla se v tu podivně vyhrocenou neděli totiž definitivně rozhodla opustit svého muže a krátce na to se odstěhovala a to hodně daleko. Bylo to pro nás obě hodně těžké. Obrečely jsme to nejen my, ale i naše holčičky, které byly dobré kamarádky. Nejdůležitější bylo pro ni i pro její dcery, bezpečí a co největší vzdálenost od Richarda.

Všichni co  jsme Ríšu znali, jsme doufali, že toto poučení mu přinese nový pohled na život a že využije svou šanci, kterou dostal. Ruka se dost dlouho léčila, protože  poraněná šlacha/ prořezal jí jeden ze střepů,který pronikl příliš hluboko/ mu způsobila doživotní omezení a hybnost ruky.

Tento příběh ale nekončí neboť včera se v tisku JALOVEC ze dne 15. Listopadu o Richardovi Dostálovi objevila zpráva.

Cituji:

VSETÍN,OLOMOUC – Spletitý případ smrti ženy (49)ze Vsetínského sídliště Luh,která letos v březnu vykrvácela po ráně nožem do stehna,začal uplynulý týden řešit krajský soud v Olomouci. Podle obžaloby na ní zaútočil její partner Richard Dostál (45). Ten,ale tvrdí, že v inkriminované době spal. Hrozí mu 16 let vězení. /konec citace zprávy/

Co je na tomto případu zvláštního? –  Třeba to,že si ta žena, kterou Richard napadl snažila přivolat pomoc na policejní lince 158, ale automat ji přepnul na operační středisko ve Zlíně, které fatálně selhalo a poslalo na místo hlídku s takřka hodinovým zpožděním (pochybení důstojníka,který hovor přijímal bude rovněž řešit soud).

A tak ta ubohá paní neměla šanci na záchranu, přestože si pomoc zavolala, nikdo nepřijel a ona vykrvácela. K Ríšovi přijela sanitka okamžitě. Paní Taťána pomalu umírala bez pomoci. A všimněte si, že naprosto stejným způsobem byl před lety ohrožen i on.  Po zemřelé paní Taťáně zůstala nezletilá holčička, která bude vyrůstat bez maminky.

Zeptala jsem se andělů, proč k této smutné tragedii došlo a bylo mi vysvětleno, že Ríša dostal svou šanci a to v podobě těžkého zranění ruky. Toto bylo pro něho opravdu velkým požehnáním, neboť tím byla oslabena jeho agresivita a měl šanci si uvědomit, jak je život křehký a jak lehce si tělo můžeme poškodit. Měl mít před očima krev, která teče z rány a vyprchávající život. A tento obraz v něm mohl vyvolat úctu k životu a vděčnost, za záchranu a další šanci. Bůh mu dal tu milost, že téměř ochromil ruku, která tak ráda ubližovala. Neubližovat, to byla jeho cesta k pochopení. On ale nepochopil vůbec nic a nevzdal se ani alkoholu, ani agresivních útoků. Nezačal si vážit svého života o nic víc, než životů lidí kolem sebe. Paní Taťána zase spustila výchovnou lekci své karmy hlavně častou konzumací alkoholu. Tím, že přijala Richardovo chování, přistoupila na jeho způsob života, přijala tyto lekce, které jí dával. Moje kamarádka Pavla, dala Richardovi jasné hranice, vzdala se společného majetku a jen s dětmi v náručí opustila násilníka. Tím dala najevo své postavení žebříčku hodnot. Dala vesmíru najevo na čem jí nejvíce záleží. Vzdala se finančních nároků na společný dům  – požadovala jen klid a bezpečí pro své děti. A přesně to také dostala.

Milovaný Bože,

je pro nás někdy tak těžké pochopit cesty osudů. Já Kytička děkuji Ti za každou příležitost pomáhat ostatním. Děkuji Ti za všechny lidi, které mi posíláš do cesty. Vím, že Ty jsi nejmoudřejší a jen Ty nejlépe víš, co je pro nás v tu správnou chvíli nejlepší. Tímto příběhem jsi mi opět jasně ukázal, že každý člověk má u Tebe šanci. Ty jsi už tehdy věděl, že mé ruce zachránily život vraha. Přesto jsi mi to dovolil. Nechal jsi mě radovat se. Položils jeho život do mých rukou. Já se tehdy radovala. Nechal jsi mě radostně doufat v jeho obrácení. Protože Ty milý Bože, také stále doufáš. Vkládáš do nás tolik naděje a my si toho tak málo vážíme. I když dnes jsem velmi smutná, když píšu tento příběh, vím, že každý máme u Tebe své nové, příští šance. Děkujeme Ti za Tvou trpělivost a lásku.

Kytička