Jdi na obsah Jdi na menu
 


PROČ SI MOJE DCERA NEHRAJE JAKO OSTATNÍ DĚTI

27. 7. 2007

ObrazekDobrý den, Kytičko. Dostala jsem na Vás kontakt od mé dobré kamarádky, tak jsem se rozhodla Vám napsat. Mám tříletou holčičku, jmenuje se Lucinka. Je velmi bystrá a šikovná. Teď se začíná na všechno vyptávat, jak to už u dětí v jejím věku bývá. Všechno jí zajímá a na všechno má nekonečné množství otázek. Co mně však trápí, jsou její hry. Hraje si s panenkami na to, že jí umřela maminka. Dopodrobna vypráví příběh, i s takovými detaily, jaké měla šaty na pohřbu maminky a jak jí měl tatínek rád. Oba prý moc plakali a mamince nosili do vázy květiny.
Když jí z této hry vytrhnu a řeknu jí, ať si hraje na něco jiného, že jí přece maminka neumřela, řekne mi, že já nejsem její pravá maminka. Že její maminka bydlela v domečku, který měl zelené zábradlí, veliká okýnka a na nich byly kytičky. Někdy i začne plakat, případně se vztekat. Pořád si vymýšlí takové hry a ptá se, proč se do toho domečku nemůže vrátit? Jsem z toho vyděšená a nevím, jestli je to jen její fantazie, nebo to něco znamená? Proč si takové smutné věci vymýšlí? 

Proč si moje dcera nehraje jako ostatní děti? Můžu ji nějak pomoct? Chtěla bych jí dát brzy do školky, ale nejsem si jistá, zda je to správné řešení.

 Děkuji za Vaši odpověď

 Terka

 Milá Terko,

Je těžké chápat, co se odehrává v hlavince, takového malého dítěte a ještě těžší je odhadnout sílu emocí, které přitom prožívá. Proč si hraje na něco, co neprožila? Opravdu to nemohla vidět, ani slyšet? Položím Ti otázku: Co když Tvá dcera nežije svůj první život? Co když tyto traumatizující zážitky opravdu zažila až do toho posledního detailu?

Co když naše bytí je opravdu řada životů navlečená na pevné šňůrce osudů? To co popisuješ, není zase až tak neobvyklý případ. Já mám dokonce zkušenosti se svou vlastní dcerou, která se odmalička hrozně bála, že jí pohřbí za živa. Říkala mi, mami, ty nevíš, jak je to hrozné, když nemůžeš dýchat a dusí tě hlína! A voláš a křičíš a nikdo tě nemůže slyšet! Pak usneš únavou a umřeš….

To byly slova mé šestileté dcery. Děsila jí ta představa a pořád se dokola ujišťovala, že se jí to už nestane.

Když jsem nechala odkrýt její minulý život, objevil se v něm automobil zasypaný zeminou,při velkém sesuvu půdy. Automobil byl červený a v něm byla uvězněná žena, řidička, která nezvládla zatáčku někde v horách a byla ve svém autě zaživa pohřbena. Dnes je mé dceři 16 let a je přesvědčená o tom, že si nikdy neudělá řidičák a nebude řídit automobil, protože se bojí, že by mohla mít nějakou dopravní nehodu.

Další příběh je dcera mé kamarádky, která v necelých třech letech, malovala runy. Runové písmo nemohla nikde vidět, neboť ani rodiče jej neznali. Když mluvila ze spaní, nemluvila česky, ale mluvila, jak se později zjistilo, starokeltštinou. Záznam na kazetě, kde její hlas nahráli, byl předám odborníkům, kteří opravdu tento jazyk potvrdili.

Proto nebuď Terko smutná. Mám pro tebe totiž dobrou zprávu. To co se tvé dcerce vybavuje je její minulý život, ale postupem času, na svou minulost zapomene. Nebudeme zabíhat do detailů a odkrývat to, co se jí v minulosti přihodilo. V ničem by nám to nepomohlo. Jak, ale s takovým dítětem o těchto věcech vůbec mluvit? Pokud si opět vzpomene, tak se jí snaž zabavit a vymyslete společně jinou hru. Zdůvodni ji to tím, že tuhle hru už hrála a tak si vymyslíte raději jinou hru, lepší.

V zásadě nepomohou námitky typu, to není pravda…já jsem tvoje maminka apod…

Lepší je dítě utěšit, vzít jej do náruče a říct, tak nebuď u smutná, teď máš mně.Teď jsem tvoje maminka já a mám tě moc ráda.
Opravdu je to tak,že čas všechno schová za tajemnou oponou a věř  mi, myšlenky se urovnají tak, jak mají být. Někdy se u dětí více projeví paměť duše a to způsobuje tyto stavy.

Tobě Terko bych vřele doporučila knihu Jima B. Tuckera „ Život pře životem“

Tam nalezneš odpovědi na své otázky.

Přeji Tobě i holčičce hodně nádherných dnů 

 S láskou  Kytička