Milá Kytičko,
dnes jsem narazila na Vaše stránky a musím přiznat, že jsem toho v práci už poté moc neudělala - úplně mě pohltily. Ráda bych také požádala o osvětlení své situace, pokud mi to osvětleno má být. Na střední škole jsem potkala svou první lásku. Byl to úžasný vztah plný lásky, porozumění, vzájemné přitažlivosti a souznění. A jak to tak občas bývá s velkými dary, člověk si jich neváží, dokud o ně nepříjde, nebo dokud neprožije trápení. Když byla má Láska na vojně, potkala jsem jiného muže, který mě velmi přitahoval. Dnes vím, že mohu říct, že osudově. Svou první Lásku jsem opustila a začala nejprve chodit a následně jsem si vzala svého nynějšího muže. Bylo to docela tvrdé probuzení. Ze vztahu plného lásky a souznění do vztahu plného bolesti, nepochopení, ponižování , které doplňoval manželův vztah k alkoholu... Naivně jsem si totiž myslela, že když můj první vztah byl tak nádherný, že když budu stejně otevřená a plná lásky, tak to bude podobné. Nebylo to vše samozřejmě jen špatné, ale po pár letech velké duševní bolesti jsem se rozhodla od svého muže odejít i se svým synem. Odešla jsem tehdy od svého muže - ne k někomu jinému. I přesto, že se mi velmi, velmi ulevilo, nebylo to přesně to, co jsem čekala. A tehdy jsem svou první lásku potkala podruhé. Opět to mezi námi vzplanulo, ale s odstupem musím říct, že jsem se mu neotevřela. Chtěl tehdy odejít kvůli nám dvěma od rodiny. Jenže já jsem čím dál víc cítila, že když od svého muže odejdu v tu dobu natrvalo, že vlastně uteču a nevyřeším to, co má být vyřešeno. Teď už to chápu, ale tehdy jsem s nějakým "duchovnem" teprve začínala a tak jsem si připadala jako blázen - nejdřív od svého muže sama odejdu, pak potkám svou velkou lásku, tu následně sama znovu odvrhnu, vrátím se znovu k muži, který mi ubližoval a u kterého jsem neměla vyhlídky, že se podstatně změní. Dnes už vím, že jsem udělala dobře, protože cítím, že jsem vyrovnala, co jsem vyrovnat měla. (Mimochodem jsem přesvědčená, že byl můj muž v některém minulém životě můj rodič, protože měl snahu mě stále vychovávat a dávat mi najevo, jak jsem neschopná, hloupá, ničemu nerozumím...) Vím, že jsem mu musela hodně dlužit, protože ve mě bylo a stále je něco, čím ho hodně provokuju. Takže to dopadlo tak, že jsme se ani moc nebavili, protože na jakoukoli mou poznámku hned reagoval podrážděně. Syn už je dospělý a mou velkou radostí posledních let byla zahrada. Moc jsem si přála tam postavit malý domeček a žít tam. Jenže to můj muž zásadně odmítal. Až loni v lednu se rozhodl, že teda souhlasí. Nejprve jsem měla velkou radost, že se mi splní sen, jenže pak jsem si uvědomila, že v případě, že spolu s manželem postavíme domeček, že už svůj život nikdy nedokážu změnit a že takhle - v takovémhle vztahu dál žít nechci.
No a asi nemusím dál říkat, že jsem svou první lásku potkala potřetí - bez jakéhokoli mého přičinění. Bylo to úžasné setkání a úžasné znovuobjevování. S úžasem jsem sledovala, kam jsme se oba dva nezávisle na sobě dostali, že jsme šli podobnými stezkami a došli ke stejným závěrům. Máme stejný náhled na spoustu věcí - na život, na lásku, na duchovno, na vztahy , na smysl toho všeho tady na Zemi... Až se mi z toho někdy točila hlava. A podotýkám, že bez sexu. Oba jsme se při tom vzájemně ujišťovali, že nechceme odejít od rodiny. Jenže náše vzájemné soucítění nás k tomuto rozhodnutí stejně dovedlo. Rozhodli jsme se, že oba opustíme naše nefungující vztahy a já jsem tentokrát byla připravena to udělat. Jenže manželka mé lásky se zhroutila - přestala jíst, pít, a skončila na psychiatrii - "klidně si ji nech jako milenku, jen mě neopouštěj...". No a můj přítel se rozhodl, že "kvůli jeho štěstí, nesmí být nešťastní ostatní ", takže teď jsou nešťastní všichni. Můj muž se zezačátku změnil, protože o mě nechtěl přijít, jenže teď se postupně vše začíná vracet do předchozích kolejí. A já se nechci dostat do pozice člověka, který stále dává ultimata - buď budeš dělat tohle, nebo já odejdu.
Já cítím a všude mi to vychází, že mám udělat radikální změnu. To si vysvětluju tak, že mám odejít a začít znovu sama. Rozhodnutí své Lásky nehodnotím ani nesoudím - v žádném případě - k tomu nemám žádné právo, ani to nemám zapotřebí.  Jen tak přemýšlím, jestli jsme skutečně s mou první láskou své spřízněné duše. Jestli opravdu patříme k sobě. Na jednu stranu si říkám, že kdyby to tak bylo, tak by jsme určitě už byli spolu. Na druhou stranu vím, že já v žádném případě nedohlédnu následky svých činů. Nemůžu ani jen tušit, pro co je to vše dobré. No a teď mě po přečtení Vašich stránek napadla třetí možnot. Totiž, jestli jsme si někdy někde nedali nějaký slib.,který nám teď brání se od sebe odpoutat.  Velmi ho miluji a jsem šťastná jen vědomím, že je, i když je daleko. Přeju jemu i jeho blízkým jen to nejlepší, ale po tom, co jsem s ním prožila - co jsem zažila ten pocit jaké to je, když si s někým rozumíte i beze slov, tak po tom všem moc toužím být s ním. A to je taky má otázka - zda k sobě patříme a zda někdy budeme spolu. Děkuji za Vaše stránky. Jsou plné Světla a Lásky. Je to z nich cítit. Velmi Vám za mě i za ostatní hledající dušičky děkuji. Moc mě podpořily v mém dalším snažení po kontaktu s mými ochránci a se svou Duší.
S láskou
Fata

Drahá Fato,
karmické vztahy jsou vždy známkou, že něco ještě zcela nemáme zpracováno na svém chování, jednání a myšlení. Tvá životní situace připomíná bludiště. Ztrácíš se ve svých pocitech a řešení je někde až na konci spletitých uliček osudu. Je těžké hledat vlastní cestu, protože zatím Vás osud k sobě nepustí. Mezi Vámi stojí žena, která uplatňuje své právo na manžela. Vidím propojení jejich vztahu I když se budete stále sebevíce snažit, ona vždy nalezne způsob, jak si manžela udržet. Na její straně totiž stojí osudová spravedlnost. Vidím nad tím vztahem opravdu něco velmi silného a těžkého,vypadá to na silné citové pouto  z minulého života a v současné době, není možné jen tak lehce jej odstranit. Ještě nebylo všechno pochopeno. Mám Ti napsat " Drž se zpátky, nezasahuj do řešení toho vztahu.Přijde správný čas,kdy bude možno tuto situaci změnit. Zatím ten čas nenastal.
S láskou Kytička