Ráno bylo jako řada předchozích rán, ostře růžové. Pohled na nebe, připomínal divadlo s růžovou oponou a venku bylo citelně chladno. Právě nám začal druhý měsíc roku 2024. Do mé duchovní ordinace vstoupila žena a ta na první pohled nebyla vůbec růžově naladěná. Měla v očích tolik smutku a rezignace, že jsem jí posadila do křesla a rychle přinesla skleničku vody. „Je vám dobře?“ Moje první otázka byla spíše řečnická, protože této ženě zcela určitě dobře nebylo. Její jméno Gabriela, se přímo nabízelo k prosbě mocného Archanděla, kterého já tak velmi často prosím o pomoc.

Začalo dost tiché vyprávění příběhu, který rozhodně neskončil dobře a kterých poslední dobou, je bohužel až příliš hodně a jsou, jakoby je někdo kopíroval.

Gabriela začala vyprávět:„Víte, máme s Daliborem…..a následovala chvilka odmlky a v očích Gabriely se objevily slzy….Tedy měli jsme… s Daliborem moc krásný vztah. Jsme spolu od 17 let a byla to moje první, velká láska. Máme tři děti. Dvojčata mají 15let a máme malého Štěpánka, ten má teprve tři měsíce. Je to náš benjamínek. Po dvou dcerách k nám přišel chlapeček, měli jsme z něho takovou radost. Já jsem vás Kytičko, našla na internetu,…já o tom nemůžu moc ještě mluvit, bolí to, dusí mě to, jako noční můra. Ale chtěla bych vysvětlení, proč se to muselo stát.“ „Proč se nám to stalo.“ Co s námi bude dál?

 Nadechla se a její vyprávění bylo útržkovité, protože byla stále silně rozrušená a v hlavě jí poletovaly myšlenky, jako neposlušní motýlci. Stalo se to těsně po vánocích. Byli jsme na procházce se Štěpánkem a Dalibor mi nesl do horního pokoje čaj, protože jsem Štěpánka kojila a měla jsem žízeň. Podal mi čaj a otočil se, že půjde zpátky do kuchyně a připraví holkám večeří. Najednou se to stalo. Zavrávoral, jako by se tak divně naklonil na jednu stranu…držel se oběma rukama křesla a sesunul se na zem. Zavolali jsme záchranku, prosila jsem, aby neodcházel, dělala jsem mu masáž srdce, tak, jak mi radila do telefonu paní ze záchranky, ale když přijeli, ještě chvíli ho oživovali, ale úplně marně. Víte, nestačili jsme se ani rozloučit. Příští týden by mu bylo 39 let. Tak moc to bolí. Nechápu to. Proč? Proč??  Proč se to děje? Přece k nám přišel ještě Štěpánek, tak proč Dalibor odešel? Vždyť ho ani neuvidí vyrůstat a Štěpánek nikdy nepozná svého tátu. Holky tátu tolik potřebují. Běží mi hlavou, o co všechno jsme přišli a o co přišel Dalibor.

Vím, že jeho duše je stále u nás že nechce odejít. Vnímám ho, a ani už nedokážu spát a kdybych neměla děti, nechtěla bych už ani žít. Nevím, jak všechno zvládnu. Nevím, co bude. Chci vědět proč, chci vědět proč. Proč se to stalo. Chci s Daliborem mluvit, vysvětli, proč nás musel opustit? Jak se může, tak mladému člověku zastavit srdce? S ničím se neléčil? Sportoval, žil zdravě.“  Tak pečlivě a s láskou se o nás staral. Nastala chvilka ticha.

Z očí zlomené ženy, tiše stékaly slzy a ruce se jí třásly rozrušením. Celým tělem procházela vlna bolesti, která ochromila myšlenky a otupovala všechny její smysly. Uvědomila jsem si, že má tři děti a nejmladšímu dítěti, jsou pouhé tři měsíce. Gábince jsem předala potřebné odpovědi a informace, ve kterých ji bylo vysvětleno, proč si vybrala v tomto životě tak velmi těžkou zkoušku. Viděla jsem, že v několika životech byla vždy až nezdravě, psychicky závislá na svém partnerovi. Neumí si držet ty správné hranice. Nedokáže žít sama…Rozhodovat se a žít sama za sebe. A její duše se to potřebuje naučit.

Aby to zvládla, přišla jí pomoc a i když je její nápomocná duše v takovém malém, křehkém tělíčku, právě narození dítěte ženu velmi posílí, že dokáže zvládnout tak těžké věci. Je v ní síla matky, která chrání své děti a žije proto, že jí potřebují. Pomůže jí tento fakt, překonat prvotní bolest. Řekla jsem jí, že jí v budoucnu čeká jiný partner, který ji se vším pomůže a bude jí milovat. Bez této bolesti a předčasného odchodu Dalibora, by nikdy nepochopila a nezvládla to, co se naučí, po odchodu prvního manžela. Vidím její dospělé dcery, které budou šikovné a už úplně samostatné, vidím jejího syna Štěpána a také muže, který má v péči malou holčičku. To bude v budoucnu její nová rodina. A aby tato rodina mohla vzniknout, musel její Dalibor odejít.

To byla dohoda. Daliborova duše najde klid a pokoj v lepším světě lásky a světla, než se připraví na svůj další úkol. Gabriela seděla s nepřítomným výrazem a já jsem viděla, jak se ruce přestaly třást a když si utřela oči, zazvonil jí v kabelce telefon. „Malý už se vzbudil, tchýně s ním čeká v autě, musím už jít.“ Řekla Gabriela, a když odcházela, ve dveřích se náhle otočila a vrátila se ke mně zpátky. Najednou mne objala její tiché děkuji, znělo mnohem jistěji a rázněji, než zněl její pozdrav, když ke mě přišla. Seběhla ze dveří, a já stála v okně a dívala se jak rychle nastoupila do auta a tak zvláštně a pevně v náručí sevřela svého syna a políbila jeho tvářičku. Hodně štěstí a požehnání pro Gabrielu, prosím Bože, pomáhej ji. Vyslala jsem prosbu a zavřela další popsaný list. 

Jana Kytička