Byla středa 13. července a venku pořádně teplé, letní odpoledne.  Rtuť teploměru se vyšplhala do závratných výšek. I přes důkladné větrání a puštěný ventilátor bylo u nás v salonu dusno, že by se vzduch dal krájet. Do čekárny vstoupila drobná, jedenáctiletá dívenka v doprovodu své maminky. Pozdravila a trochu bojácně se při tom rozhlížela.

Posadily jsme se do sluníčkem vyhřáté pracovny a i přes to nesnesitelné vedro mi lehce přejel mráz po zádech. U hlavy dívky se totiž pohybovaly zlověstné stíny energií tmavých barev. Jakoby se rozdělovaly do různých postav a střídavě se zmenšovaly a zase zvětšovaly. Zadívala jsem se na pohybující se postavy, které se postupně ztrácely v slunečním svitu a napadlo mne, že dívka nutně v této společnosti musí pociťovat strach a úzkost.

„Tak co Vás trápí děvčata“? Přerušila jsem napjaté ticho. Maminka dívky se na mne trochu rozpačitě podívala. „ No, já nevím, jak to vysvětlit……Ale, Sabinka zapomněla jezdit na kole. „ Zvedla jsem hlavu od čistého listu papíru, na který jsem si chtěla zapsat důležité body našeho rozhovoru.  Přiznám se, že takový neobvyklý problém jsem v poradně měla skutečně poprvé.

„No, my jsme u Vás byly asi před rokem, kdy měla Sabča  problémy s komunikací. Její lékařka jí diagnostikovala lehčí retardaci, tak potřebovala asistenta“ a s Vámi jsme se radili co dál

 Začala jsem si pracně skládat střípky vzpomínek. „ ÁAA už to mám před očima“. „Usmála jsem se na dívku „Tak co, Sabinko, ještě vidíš anděly a skřítky a ty bytosti, kterých jsi se tak bála? To bylo totiž jediné, co jsem na dívce našla – příliš otevřené čakry a tím i jasnější vnímání duchovního světa. Bylo mi jasné, že retardovaná dívka by sotva mohla mít ve škole jedničky a dvojky. Sabča se malinko začervenala a s úsměvem si se mnou začala povídat. Podívala jsem se na její maminku. „Vidíte ten rozdíl? Před rokem byla tak ustrašená a bála se sama mluvit. „Dělala jste jí u mě tlumočníka“. „No a dnes, je to úplná krááása“. „Tak hezky a beze strachu si se Sabinkou povídáme“. Maminka přikývla: „Ano, je teď úplně jiná“,ale nechápu ten její problém.Tak moc  ráda jezdila na kole a teď najednou když má sednout na kolo, tak se celá třese a tvrdí mi, že to zapomněla. Neudrží rovnováhu a neví vůbec co má dělat. Jakoby na kolo sedala prvně v životě. Fakt tomu nerozumím a nechápu to.

Podívala jsem se zkoumavě na dívku a opět mnou projel mrazivý pocit. „Sabinko, jaký máš pocit, když si sedneš na to kolo?“ Zkus mi to popsat“:  „No sednu si na kolo a nevím co mám dělat.“ Já jsem to zapomněla……. Maminka dívku napomenula: „Sabi, slíbila jsi mi, že tady paní, řekneš pravdu: No řekni to, co jsi mi vyprávěla.“

Dívka sklopila oči a tiše vyhrkla: „ KDYŽ ONI MNE CHTĚJÍ SHODIT S KOLA. CHYTAJÍ MNE ZA SEDLO A CHTĚJÍ MNE STÁHNOUT DOLŮ. KŘIČÍ NA MĚ, ŽE NEMÁM JEZDIT, ŽE TO NEUMÍM.!!!“ 

Zadívala jsem se do dětských očí, z kterých jsem se snažila načíst informace, které byly ukryty hluboko v dětské duši.

„A jak vypadají ONI?“  Sabinka si jen tak lehce vzdychla…  „No, jsou zlí a mají takové dlouhé pláště.“  Pohladila jsem dívku po vlasech. Dobře, Sabinko, děkuji, že jsi mi to řekla. „Pojď za mnou na lehátko, jen si lehneš, zavřeš na chvilku oči a já si s nimi promluvím. Pošleme je pryč a Ty zase budeš jezdit  na kole jako dřív“. Dívka si jen povzdychla a ochotně si lehla na lehátko.

Vzala jsem do ruky Tibetský zvoneček a udělala si ochranu. Pak jsem na Sabinku tiše mluvila a uvedla jí do změněného stavu vědomí. Ochotně se mnou spolupracovala a já s pomocí andělů pročistila celou její auru a s pomocí Archanděla Michaela odešly všechny bytosti temna tam, kde bylo jejich místo.  Pak jsem už pracovala jen s  představami Sabinky a tak jsme  společně virtuálně nasedly na kolo, položily ruce na řídítka, nožky jsme daly na šlapátka a rozjely se letní krajinou a cítily jsme radost z letního dne. Hlavně jsme vnímaly ochranu milého Boha a andělů. Sabinka mi popisovala, co všechno udělá, než se rozjede.

Po této terapii, jsem dívku vrátila její mamince, která vše pozorně sledovala a zvolna jí po tváři tekly slzy. „Víte, já jsem tu energii cítila až sem, to bylo moc krásné“. „ Tak to je dnes vše, prosím, ještě dnes si Sabinka vyzkouší svou jízku na kole, a nezapomeňte mi poslat sms. Po chvíli jsme se rozloučily. Uvědomila jsem si, že nutně potřebuji sprchu, potřebuji smýt to napětí, které jsem po celou dobu cítila.

Asi za dvě hodinky mi přišla SMS zpráva .  AHOJKY KYTIČKO, TAK  SABČA UŽ ZASE JEZDÍ NA KOLE, VELKÉ DÍKY MOC. TÁŇA.

Musela jsem se usmát, protože jsem vůbec nepochybovala o tom, že by to mohlo dopadnout jinak. Ještě jednou jsem s pokorou poděkovala Bohu a andělům, za to, že jsem mohla Sabince pomoci. Najednou jsem měla pocit, že to horko je přece jen snesitelnější a náš  svět je úžasné, krásné místo, kde vše je podřízeno vyššímu vědomí lásky

Kytička