Do mé pracovny vstoupila jemná, drobná žena. Byl začátek října, ale venku celý den svítilo sluníčko a tak se mohlo zdát, že je teprve tak trochu babí léto. Podala mi ruku a tichým hlasem se mi představila. Objednala jí telefonicky moje asistentka,takže jsem neměla ani tušení, v čem tato milá žena potřebuje pomoci, nebo poradit. Nic jsem předem nezkoumala a neptala se andělů. Vždy čekám, co mi můj klient sám sdělí.

Žena  se v klidu posadilado křesla a začaly jsme si spolu povídat. „Co Vás ke mně přivedlo?“ Co potřebujete řešit?“ Padla moje obvyklá otázka. Žena, která se jmenovala Kateřina, se zhluboka nadechla a začala mi vyprávět svůj příběh.

„Víte, celé to začalo v únoru. Vypravovala jsem svou dceru Kristýnku do školy, do první třídy. A česala jsem jí její dlouhé vlásky. Kateřina mi podala z kabelky fotku rozesmáté, velmi milé, krásné holčičky. Je moc milá a krásná. Kateřina se trochu usmála a pokračovala ve vyprávění. Když jsem jí česala, našla jsem za jejím uchem bouli. Šli jsme k lékaři, který nasadil antibiotika a léčil jí zánět uzlin. Po měsíci, kdy se boule neztrácela, udělali další vyšetření, které potvrdilo nádor. Ujistili nás, že není zhoubný.  Lékaři nasadili intenzivní léčbu. Ale nic nezabíralo. Po několika týdnech zjistili, že je to nějaká neobvyklá forma velmi agresivního zhoubného nádoru. Věřila jsem stále, že se má dcera uzdraví. Byla tak statečná. Ale její tělíčko začalo víc a víc slábnout a odmítalo veškerou léčbu. Jakoby tělo likvidovalo vlastní orgány, které postupně kolabovaly. Klárka celé noci nespala, měla bolesti, ale vždy se mi velmi omlouvala, že jsem také nespala a četla jí knihy. Pořád mi opakovala, „maminko, nezlob se na mě. Pak se jí zase víc přitížilo, začaly selhávat plíce a velmi těžce dýchala. Museli jí napojit na přístroje a v červenci jednoho dne se už znovu nenadechla. Ztratili jsme jí.

Kateřina byla stále v klidu, mluvila velmi tiše, tak smířená s osudem. Znovu pohlédla na tvář rozesmátého děvčátka, utřela si slzy a schovala fotku do kabelky.

Chtěla jsem se zeptat Kytičko, proč se to muselo stát? Proč jsem musela ztratit svoji dceru?

A tak jsem se napojila na duši holčičky, kterou jsem ihned začala vnímat kolem sebe. Slyšela jsem jasně, jak mi říká, ať její mamince řeknu, že na její nemoci nemohla nic změnit. Že to byl její osud. Slyšela jsem jasně tyto slova: „Musela jsem si to maminko odžít a ty jsi musela hodně věcí pochopit. Nemusíš se už trápit. Nic mě nebolí, mé tělo se už uzdravilo. To co bolelo, je už uzdraveno. Všechno je v pořádku. Neplač, já se k tobě brzy vrátím.

Bylo toho víc, a Kateřina s napětím sledovala mou ruku, která zapisovala tyto slova.  Viděla jsem na její tváři, že není moc přesvědčená o tom, že by ještě mohla otěhotnět. Měla doma malou holčičku, mladší sestřičku Kristýnky. Ještě jsme si chvilku povídaly, napsala jsem afirmace od andělů a připomněla jsem Kateřině, aby nepochybovala o slovech své dcery, a nebránila se jejímu návratu. Když jsme se loučily, řekla jsem jí, jak moc obdivuji její statečnost, protože bych poznala, zda užívá antidepresiva a ona vše zvládá svou vlastní vůlí a vnitřní silou. "Děkuji Vám a naschledanou."

Moc jsem na tuto ženu myslela. Přemýšlela jsem, a ze svých zkušeností vím, že se duše miminka může vrátit tak rychle.  Hned první týden v prosinci mi přišel email, který mě ujistil, že to opravdu možné je.

6.12.2012

Kytičko jsem těhotná 8týden,jsem moc ráda,ale ta bolest ze ztráty Kristýnky je silnější.Nevím jestli duše vstoupí do těla hned při početí nebo cestuje?A bude to opravdu duše Kristýnky jak mi po tobě vzkazovala....Je zajímavé,že termín porodu je kolem mých narozenin a to je přesně moje dušička Justýnka,chce mi udělat radost.....vlastně moje poslední narozeniny v červenci byla dcera s manželem v nemocnici a hodně si přála přijet domů na ten den,ale nemohla pustili ji o pár dní později,ale neřekla mi to a musel i manžel mlčet a potom ve dveřích řekla Ahoj mami jsem doma.Pořád čekám,kdy se tam opět ukáže,ale....milá Kytičko prosím jestli můžeš mi nějak pomoci,tak tě prosím,děkuji s láskou

Kateřina

Bude ještě chvíli trvat, než se zranění v duši Kateřiny zahojí. Jizva v duši ovšem zůstává dál, po celý zbytek života a zapomenout je nemožné. Po příchodu děťátka a opětovném shledání s milovanou dušičkou už je bolest mnohem menší. Všem maminkám, které prožívají podobný osud bych chtěla tímto vzkázat, že zázraky znovuzrození se dějí. A duše děťátek se k Vám vracejí.

Přeji všem krásný a pohodový den