Toto je pokračování článku ze dne 28.8.  MÁM JÍT NA INTERUPCI?
5.9.2007
Milí andílci a Kytičko.
Mockrát děkuji za odpověď, kterou jste mi poslali. Moc jsem znovu nad vším přemýšlela. V pátek jsem měla první termín, kdy jsem měla jít na interrupci, ale ráno jsem se probudila a nešla jsem nikam. Zrušila jsem to. Doktorka mě domluvila na moji žádost druhý termín - a to na včerejšek. Byla jsem v neděli i v kostele, snažila jsem se modlit, prosit, ať mi někdo ukáže cestu... Nevím proč, ale v mé mysli najednou byla jediná myšlenka. Jít na to. Nechat si miminko vzít, zabít ho. A tak jsem šla. Nepřemýšlela jsem, šla jsem tvrdě za touhle myšlenkou. I když máme s manželem problémy, paradoxně on byl ten, který mě od toho zrazoval, se kterým jsem z nemocnice ještě volala a doufal, že svoje rozhodnutí změním a dám miminku šanci se narodit. Je pravda, že ale neví pravdu a stejně jako většina ostatních si myslí, že je jeho a že to byl nějaký zdravotní problém u miminka, proč jsem na to šla. Nedokázala a nedokážu mu říct pravdu. A teď si myslím, že by nás to rozdělilo ještě víc. V tuhle chvíli bych řekla, že je to mezi námi ö trochu lepší, než to bylo. Připadala jsem si v té nemocnici jako ve snu. Jakoby to všechno někdo za mě rozhodl, udělal, jakobych tam ani nebyla. Ale byla jsem tam. Viděla jsem ráno ještě svoje miminko, jeho srdíčko, všechno bylo naprosto v pořádku, i to odloučení se hojilo a miminko rostlo. Tolik se snažilo a já mu tu šanci nedala, dokonce jsem mu ji vzala. Celý zákrok proběhl velice rychle, během zhruba půlhodiny bylo po všem. Byla jsem v celkové narkóze a nic nevím. Vzbudila jsem se a to bylo ještě celkem v pohodě. Později jsem ale ucítila strašné prázdno, výčitky, strašně moc mi moje miminko chybí. Nechala jsem roztrhat jeho tělíčko a duši poslala zpátky. Nikdy neuvidím, jak by vypadalo, nikdy ho neobejmu, nebudu mu moc říct, jak ho mám ráda. Vím, že jsem si to rozhodla sama a nikomu jinému vinu taky nedávám, ale připadá mi to všechno jako zlý sen, i včera jsem si připadala jak ve snu. Bohužel to byla realita, kterou už nevrátím. Viděla jsem včera viset z lešení dva provazy a určitě víš, co mě napadlo. Jeli jsme kolem vysokého mostu a napadlo mě to samé. Večer jsem viděla oblohu plnou hvězd a říkala jsem si, jak je to krásné. vzápětí mě ale napadlo-moje miminko to nikdy neuvidí. Nevím, jestli mi ta obrovská mocná síla pošle tohle miminko ještě jednou, jeho duši, jestli mi dá ještě někdy šanci... Vůbec mít další dítě. A jestli, jestli bude zdravé. Nevím, kudy a kam v životě dál. Přítel plánuje život pro nás dva, náš dům, všechno... Chce, abychom byli spolu a pokusili se mít další miminko. Přijde? Nevím. Za to, co jsem udělala. Já zatím nemám myšlenky na nic jiného než na moje miminko. Jasně, někdo může říct - rozhodla sis to sama. Já vím. Měla jsem na to něco přes tři týdny. Pro někoho dlouhá doba, ale pro mě na rozhodnutí ne. Na rozhodnutí o budoucnosti všech kolem, své a miminka. Tlačil mě termín, kdy šla provést ještě miniinterrupce, na tu větší mě doktorka pustit nechtěla, že tam bývají i větší případné následky. Já už teď vím, že největší následky to nechává na duši. O těch zdravotních teď ještě nevím, to zjistím později, pokud nějaké budou. Kytičko, co bude dál? Co mám dělat? Kudy se v životě dát? Poradíš mi, prosím? Myslíš si, že mi Bůh tenhle hřích odpustí? Vždyť jsem podvedla manžela a ještě zničila život nového člověka... A odpustí mi i to miminko? Že jsem ho nenechala narodit? Kde teď je? Je v nebi s anděly?
Je mi moc smutno. Chtěla bych ho zpátky, ale už to nejde. Pořád doufám, že dostanu šanci a jeho dušička ke mně znova přijde, narodí se nám jako další miminko. Nevím, jestli manželovi a mně nebo příteli a mně nebo budu s někým úplně jiným... Děkuji za odpověď.

Sandra

 
Milá Sandro,

Je mi strašně líto,že děťátko už není. Viděla jsem to dítě před sebou,tak silná byla má vize. Bylo mi sděleno, že je to duše umělce. Psala jsem ti to. Pokaždé když uslyšíš skladbu hranou na klavír, vzpomeneš si na své dítě, kterému jsi nedala ani tu nejmenší šanci. Tolik nešťastných žen čeká s obavou a se slzami v očích,zda k nim děťátko přijde. Ty jsi tímto nezměrným darem pohrdla. Zahodila jsi ho. Nezachovala jsi se jako matka v domě, který padá a ona přikrývá své dítě vlastním tělem. Podlehla jsi vidině jednoduchého řešení. Dítě se stalo nepohodlným svědkem tvého provinění. Nevěry. Osmitýdenní plod, má už vlastní krevní oběh. Má srdce. To srdce bije.

Byla to tvoje ruka která toto lidské srdce zastavila. Už se nic nedá udělat.
Vidím tvé slzy.  Píšeš mi, že svému dítěti nikdy neukážeš hvězdy. Ale je to mnohem horší, tvoje dítě totiž nikdy neuvidí Tebe a nepozná Tvojí lásku. Ptáš se kde je duše tvého dítěte? Je zatím u tebe.

Někdy trvá delší dobu, než se duše dostane zpátky ke světlu. Někdy mi píší ženy, u kterých cítím, duši děťátka. Pak mně překvapí,když mi potvrdí, že byly na interrupci,ale už před hodně lety. Duše dítěte je stále u nich.
Duchovní svět je světem,kde čas má jiný rozměr a hranice. Taky se stává, že dítě se může narodit pouze určité matce, protože právě spolu si musí odžít nějakou situaci. Pak musí počkat, až matka dokončí tento život a v příštím životě, se teprve sejdou a splynou v lásce a v jednom těle. Jindy duše odejde do duchovního světa, a dlouho nedostane možnost se narodit. Musí čekat. Vtělení duše, je jeden z nejsložitějších procesů, jaké kdy Bůh, ve své veliké moudrosti stvořil.
Nám lidem dal do rukou tento obrovský dar. To jest chvíli početí.
Ptáš se, zda Bůh odpouští tyto hříchy? Hříchy proti životu?
ON je láska. Láska, která nemá hranice. Pokud budeš prosit o odpuštění s opravdovou lítostí, nepochybuj, že Ti bude odpuštěno . Ovšem, každá chyba, kterou uděláme,vždy  nastartuje proces zpětné vazby. Obecně se tomu říká Karma.  

Máš teď další zátěž. Je to jako stoupat pracně schůdek po schůdku nahoru a pak nerozvážně sjet
výtahem několik pater dolů. Když sáhneme někomu na život, ocitáme se znovu v prvním patře.
Upozorňuji Tě, že sebevražda je naprostý suterén. My se potřebujeme dostat nejméně do dvacátého patra. Abys mohla stoupat výš, musíš změnit pohled na život.Dořešit si vztahy.
Přestat hrát nefér hru na dvě strany. Musíš  hlavně věřit, že to dokážeš.
Pros o odpuštění duši děťátka, pros Stvořitele, a také anděly, od kterých jsi dostala radu, kterou jsi zahodila. Nejtěžší bude ale odpustit sama sobě.

K tomu Ti přeji hodně duchovní síly a pomoci andělů.

 S láskou

Kytička