Před dvěma lety, v dubnu, v roce 2010, za mnou do poradny přišli velmi milí, mladí lidé. Objednali se na konzultaci a já jsem již při jejich příchodu tušila, co budeme řešit. Mladá žena měla v rukou fotoalbum,které křečovitě tiskla ke svému srdci.

Z fotografií se usmíval krásný, asi 4letý chlapeček. Z  utrápených, ale přesto krásných a čistých očí jeho maminky jsem četla : Už nemáme našeho chlapečka“.A tak jsem poznala Pavla, Dagmaru a jejich příběh. Svůj život žijí na Moravě – ve Zlíně, kde se událost, kterou přišli řešit, stala v polovině března roku 2010.  Vše se tedy odehrálo už před dvěma lety. Dáša se snažila popsat den, kdy se jejich život změnil a kdy ztratili to nejcennější, co měli, svého syna Pavlíka.

Jako každý den dopoledne kolem 11 hodiny odcházela Dáša do svého obchůdku, kde pracovala. Synka jí hlídala její maminka, která ho velmi milovala. Pavlík byl celé dopoledne veselý, se svou maminkou si hrál a ještě chvíli po jejím odchodu stál u okna a mával. Nikdo netušil, že se v tomto životě vidí naposledy. Byl krásný slunečný den a tak si babička s vnoučkem kolem půl dvanácté vyšli na procházku. Sotva ušli pár metrů, objevil se na ulici nákladní vůz, nikdo asi nedokáže přesně popsat co se ve zlomku této osudné vteřiny přihodilo.

Řidič nákladního vozidla najednou zařadil zpátečku a jeho auto prudce vyrazilo směrem k babičce a Pavlíkovi.

Nebyl žádný čas uskočit, odejít, nebo utéct. Byla to jen tupá rána a ticho. Řidič uviděl, co se stalo a ihned zastavil.  Pod koly svého auta našel ležet těžce zraněnou ženu, která jako v transu neustále opakovala – Pod autem je dítě – zachraňte Pavlíka !!! Zavolejte sanitku. Mám pod autem vnoučka!!! Sanitka byla u místa nehody během několika minut. Ženu se podařilo zachránit. Vrátit život Pavlíkovi, už ale nikdo nedokázal. Po převozu do nemocnice umírá. Andělé si odvedli jeho duši.

Toto smutné vyprávění přerušoval pláč a velká bolest, stejně jako poslední setkání maminky a Pavlíka v nemocnici, kde nemohla stále uvěřit lékařům, že její chlapeček už nikdy neotevře oči a nepřitulí se ke své mámě.  Stěží jen dokázala vnímat, že její mamince hrozí amputace dolní končetiny a že je také ve velmi vážném stavu.

Další dny byly jen těžkým snem. Najednou se vybavují vzpomínky na věty, které jí Pavlík v posledních dnech stačil povědět – například, že by rád vrátil zpátky k mamince do bříška…..Jakoby tušil odchod a cestu, kterou bude muset podniknout, aby se ke své mamince vrátil. A Dáša vyprávěla dál. Mluvila o Pavlíkovi, jak byl moudrý a laskavý, jak všechno hned uměl a jak úžasným dítětem, které bylo nadmíru hodné a úplně zdravé byl. S třesoucí se rukou mi podávala album fotografiemi.

Zadívala jsem se do bezelstných, čistých očí tohoto krásného dítěte na fotografii a představovala jsem si jeho veselý bezstarostný smích. V takové chvíli snad ani nelze nemít v očích slzy.

Pak začal vyprávět Pavel – otec Pavlíka – mluvil o tom, jak těžké je pochopit, že přijde domů, a nikdo nepřiběhne ke dveřím, jak se otočí ve svém autě a vidí prázdnou dětskou autosedačku. Nestyděl se za slzy.Proud očistných slz omýval brázdy vrásek muže, který ztratil ten neskutečně cenný poklad - svého syna.

Jen s úžasným klidem v duši řekl, že tuto událost nikomu nevyčítá a že nemá vůči nikomu zlobu ani zlé myšlenky. Chytil svou ženu kolem ramen a oba se shodli na tom, že teď je třeba pomoci hlavně babičce, aby překonala psychický šok z této události. Co je velmi zajímavé, že Dáša má staršího syna z prvního manželství, kterého také srazilo auto, ale naštěstí přežil. Obě události se staly téměř na stejném místě. Je jasné, že zde hraje prim těžká zátěž karmy. 

Zůstala zde ale i naše společná víra, že se Pavlík znovu vrátí a vyléčí tu krutou ránu v srdci své maminky a tatínka. Všichni tomu věříme . Dáša si nechala přeložit z agličtiny píseň, kterou intuitivně vybrala k poslednímu rozloučení s Pavlíkem, zpívá se tam o tom, že láska, přichází na křídlech andělů.

A jediná věta, kterou si z této písně rodiče uchovali byly slova:   „ Já se k Vám zase vrátím.“

a já Kytička tolik věřila, že se k nám Pavlík na křídlech andělů zase vrátí, i přes to, že jeho maminka byla tolik slabá,psychicky vyčerpaná a měla doma již 18 letého syna, takže čas a věk svým nelítostným proudem, pracoval proti nám.

17.3.2012  mi přišel tento email

Ahoj Kytičko.
Tak Ti chceme sdělit že už máme syna PAULa. Narodil se nám v úterý 13. 3.
2012 v 3.46 hod. Má 4 kg a měří 52 cm.
Takže se nám vrátil přesně po dvou letech -

V PÁTEK  16. 3. TO BYLY DVA ROKY
  CO ODEŠEL - A V TEN SAMÝ DEN, SE VRÁTIL Z PORODNICE DOMŮ.
V příloze posíláme fotky PAULíka - jinak je to celý Pavlíček

Ještě jednou děkujeme moc za všechno

Tobě i Romanovi a celé rodině posíláme světlo a lásku a hodně moc zdraví.

Nashledanou
Škárkovi

Milá Dášenko a Pavle

Gratuluji k Vašemu neskutečnému štěstí a Paulíčka objímám a prosím Boha a anděly, abu mu na jeho nové cestě životem požehnali. Žehnám i Vám, neboť Vaše statečné a milující duše dokázaly odpustit, tak bolestnou a těžkou  událost. Vaše srdce jsou příkladně otevřená a milující. Přeji Vám a prosím za to Boha, aby Vaše další cesta byla radostná a prožitá v těch nejvyšších možných vibracích. Prosím, ať Váš Paulíček je pro Vás radostí, požehnáním a štěstím. Moc ráda se s Vámi opět setkám a raduji se v duchu s Vámi a posílám Vám nekonečné moře lásky a radosti, kterou cítím.

Děkuji, že jsem Vás mohla poznat.

S láskou Kytička