13.10.2008
Dobrý večer Kytičko,
našla jsem Vaše stránky a jsem moc ráda, že něco takového existuje. Není to náhoda, že jsem je objevila právě teď. Mám také, jako spousta lidí, co Vám píší, podobný osud. Je mi 34 let a před rokem mi zemřel tragickou smrtí (autonehoda) můj manžel. Bylo mu 31 let. Žili jsme spolu 10 let. Z naší obrovské lásky se narodila dcera Viktorie, které je 4,5 roku. Protože měl manžel časově i fyzicky náročné zaměstnání, nebyl ani čas na svatbu, vzali jsme se až po 9 letech, a to 2 měsíce před jeho smrtí. Plánovali jsme druhé dítě, moc jsme toužili mít chlapečka a opravdu se mi podařilo otěhotnět, téměř hned po naší svatbě. V době, kdy nás manžel opustil jsem byla v druhém měsíci těhotenství se 3 letou holčičkou a rozestavěným baráčkem, který jsme si vysnili. Ač jsme nikdy nemuseli řešit finanční situaci, nás nikdy peníze nezkazili a nebrali jsme je jako hlavní motor všeho. Vždycky jsem ze svého manžela měla pocit, že je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Tak vyspělou moudrou bytost jsem za svého života nepotkala. Měla jsem kolikrát pocit, že ani není z tohoto světa, jak všechno ví s obrovským nadhledem, nezaujatě. Neměl žádné nepřátele, protože v jeho přítomnosti bylo každému dobře. Proto jeho ztráta zapůsobila na obrovský okruh lidí a neustále mi lidé píšou maily, že tomu pořád nemohou uvěřit...Tak dobrý člověk... Živil se jako profesionální hokejista a spousta jeho kolegů o něm mluví s obrovskou láskou. Ani se svým chováním mezi ně nehodil a přesto byl oblíbený a úspěšný. Žili jsme zdravým způsobem života, navštěvovali známého bylinkáře, s kterým manžel velmi rád vedl duchovní debaty, debaty o dnešním konzumním světě , o přírodě, ke které obrovsky tíhnul. Vždy jsem byla strašně šťastná, že mám vedle sebe takového člověka, takového tátu pro moje děti, který pomáhal každému, i kdo o to nepožádal. Prožili jsme spolu strašně moc krásného, někdy to člověk neprožije za celý život, co já jsem mohla s ním... oba naděni na stejnou vlnu, až z toho mrazí. Nikdo si nás nedovedl představit bez druhého, takový prototyp dokonalosti...... až \\\"buch\\\"... a konec. Vůbec jsem nemohla pochopit proč se to stalo, ač jsme oba věřící. V tu chvíli se mi zhroutil svět, proklínala jsem Boha, jak může takovou věc dopustit. Vzít dětem tátu a takového tátu.... nemohla jsem se smířit s tím, že nikdy neuvidí naše druhé dítě, že ho nikdy nestiskne v náručí. Slzy se mi pořád derou do očíi teď. Mému synovi je půl roku a tátu nikdy nepozná. Po té tragické události následovala druhá, začala jsem se už ve třetím měsíci těhotenství otvírat a malej chtěl za každou cenu ven. Nemohl v mém těle vydržet tu bolest, kterou jsem měla. Proležela jsem 4 měsíce v nemocnici, z toho týden v kritickém stavu, že o miminko přijdu. ...Pak jsem to začala postupně chápat...Jakoby jsem vycházela z nějaké mlhy a procitala. Docházeli mi všechny souvislosti, až mi běhal mráz pozádech. Všechno začalo zapadat do sebe. Pořád jsem se ptala proč a nakonec mi to všechno dochází, je to rok a já pořád den za dnem dostávám otázky na mou odpoveď. Jak neuvěřitelně jsem dospěla. Dokázala jsem v tom nejhorším donosit svého syna, který se opravdu narodil, je to moje sluníčko, které mě naplňuje energií. Dokázala jsem v tom hrozné srabu dostavět barák pro moje děti a nepoložilo mě to. Naopak. Vždycky jsem měla blízko k jinému způsobu života, vždycky jsem se snažila si všechno zdůvodnit a vždycky jsem razila cestu, že se nic neděje jen tak.. Člověk musí víc vnímat sebe, svoje pocity, přírodu, věci, které se mu denodenně dějí. Jen jsem nevěřila, že mi to půjde tak rychle. Pořád mám pocit, že mám Martina vedle sebe, cítím závany, jakoby mě hladil, slyším, jak se mnou chce komunikovat. Myslela jsem, že se mi vrátí v podobě mého syna, ale vím, že to není hned možné. Moc ráda bych se s jeho duší ve svém současném životě ještě setkala. Moc mi chybí ten pocit bezpečí, který jsem s ním měla. Mám pocit, že jsem žila s andělem, tak vyspělá a moudrá bytost to byla. Ráda bych věděla jestli je rád, že jsem to dotáhla do konce, že jsem to nevzdala. Cítím, že mi byl pořád nablízku, že mi pomohl donosit syna, věřím, že jsem to vše dokázala s jeho pomocí. Tak strašně moc ho pořád miluji, až mě srdíčko usedá. Vím, že to musím chápat v širších souvislostech, to co cítím, je strasně sobecké, ale jsem jen člověk a začínám se učit. Můj život se otočil o 180°, všechny věci, které mě dřív otravovaly život, jsou nicotné a malicherné. Zjistila jsem také, že lidi kolem mne nepotkávám náhodou, ať je to zlý nebo dobrý člověk, každý se mi snaží něco říct a já to začínám vnímat. Za to moc děkuji...Za tu cestu...Za ten směr. Snad nejsem paranoidní... Řekněte mu prosím Kytičko, jestli je to ve Vašich silách, že je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, že mu za všechno moc děkuji a pořád je můj nejoblíbenější člověk, můj anděl strážný.... Moc ho miluji a jeho děti také, ale on to ví.
Ally

13.10.2008
Tvůj příběh Ally, je moc smutný. Je v něm závan krásy a skutečné lásky.
Zdá se,že všechno chápeš tak, jak to opravdu je.
Všechny ženy, které prožily podobné situace jako Ty, mi píší, že právě jejich manžel byl skvělý a vyjímečný.Je to logické. Kdybychom ztratily někoho, kdo pro nás nemá velkou cenu, ztráta by se nedotkla příliš naší duše a nemohli bychom prožít pocity, které prožít potřebujeme.
A zde je odpověď na otázku, proč Ti hodní a skvělí odchází a Ti druzí kteří ženu trápí a týrají, zde na zemi zůstávají .Možná nám to připadá hrozně nespravedlivé, ale je to záměr. Ty sama cítíš, kolik věcí jsi pochopila a jak moc jsi se posunula
dopředu. Všechno jsi zvládla a máš sama ze sebe dobrý pocit. Až všechny rány čas uzavře, (úplně se zahojit nedají), tak opět  najdeš lásku. Kontakt s duší, o které mi píšeš se mi nepodařilo navázat. Nejspíš to byla opravdu duše moudrá a velmi vyspělá. Píšeš, že je to Tvůj anděl strážný. Myslím, že tomu tak může být. A že Tvůj manžel dohlíží dál na svou rodinu a těší se z každé Tvé
radosti a úspěchu.
Hodně sluníčkových dnů,
přeje s láskou Kytička.
 
14.10.2008
Dobrý den Kytičko,
děkuji za ta slova. Zase se mi derou do očí slzy. Vím, že když někdo odejde, lidé si jeho obraz idealizují, ale tohle není můj případ, já jsem svoji Lásku tak vnímala i za Jeho života. Navíc jsem ve svém dopise nenapsala jakou hroznou předtuchu jsem celý rok před Jeho smrtí měla. Jaké náznaky něčeho zlého jsem zažívala a nedovedla si je vysvětlit. Každý den jsem usínala s obrovským strachem, že se něco zlého stane. Bála jsem se o Něj o dceru. Bála jsem se, že v baráčku, který přestavujeme nikdy nebudeme spolu...Jak neuvěřitelné. Dnes mi vše zapadá do sebe. Teď už ty stavy nemám. Teď mám pocit, že je stále někdo se mnou, praská mi v oknech, ale jen v místnosti, kde se nacházím, cítím závany na obličeji. Ale ne tak, abych se vylekala, neděsí mě to. A jako by mě někdo vedl, nejsem vůbec bezradná, jako dřív, se vším si umím poradit. Ze svého syna cítím obrovskou energii, myslíte, že je možné, aby to byl on? Nebo je andělem, který stráží naši rodinu? Byla jsem u kartářky, která mi řekla, že je někdo, kdo nade mnou a dětmi drží ochranou ruku. Ten stejný pocit jsem měla, když se mi podařilo porodit zdravé miminko, jako by nás někdo chránil. Je možné, že jsem byla v minulém životě špatná duše, že se nám stala taková věc nebo jsem měla pochopit......? Vím, že toho času nemáte mnoho, ale děkuji Vám za ta slova a odpověď. Hezký sluníčkový den přeje
Ally