Do mé duchovní ordinace vstoupila ke koci minulého týdne vyšší,  černovlasá žena. Mohlo jí být tak 34 let,  což se mi potvrdilo hned při počítání numerologické mřížky a karmických kódů, jelikož základní informací pro výpočet je datum narození klienta, Než mi stačila podat ruku a říci své jméno, pozdravily mě také její dvě  malé holčičky, které přivedla s sebou.  Hned po uvítání jsem  podala dětem čistý blok papíru a pastelky. Měly za úkol namalovat mi les a kytičky, které mají rády. 

Ujistila jsem je, že se na jejich obrázky moc těším a že si je schovám na památku. Jitka, jak se mi žena představila, měla dlouhé, husté vlasy stáhnuté do culíku a já si všimla, jak krásně se jí lesknou. Byla to velmi pohledná, štíhlá  žena, pečlivě upravená, napadlo mě, že by se hezky vyjímala někde na přehlídkovém mole, jako modelka. I holčičky byly krásné, s dlouhými vlásky a roztomilými culíčky. Usmívaly se a velmi tiše si povídaly , co všecho budou malovat.

Proč si za mnou Jituško přijela, v čem potřebuješ pomoci? Z Jitky hned na první pohled vyzařoval smutek a stagnace. Když jsem se na ní zadívala, tak jsem viděla jak má úplně zablokovanou energii v druhé čakře a čakra srdeční velmi slabě prosvětlovala oblast hrudníku.  Já vlastně ani pořádně nevím. Našla jsem si vás na internetu, že pomáháte lidem a já se den ode dne cítím víc otrávená a taková apatická. Nic mě nebaví, nemám z ničeho radost. Jsem osm let vdaná, manžel je velmi úspěšný architekt, pracuje v Praze, já se za ním zatím stěhovat nechci, nevadí mi, že se vidíme jen o víkendech, protože to má své výhody a někdy pracuje z domova, takže je někdy i půl týdne doma. V tom není žádný problém. Myslím, že se stále máme hodně rádi. Máme krásný domeček, u Vyškova, mám hodné rodiče, dost mi pomáhají, ale já nemohu najít tu radost, kterou bych od života očekávala. Každý den je pro mě stejný, není ničím jiný, ničím zvláštní. Já vím, radost mi mají dělat především děti, já jsem ráda, že je mám, jen si to neužívám asi tak, jak bych měla. Hluboké povzdechnutí mě utvrdilo v tom, že se Jitka svými pocity opravdu trápí.

Tak jestli byste mi dokázala pomoct najít cestu, najít směr a naučit se být šťastná. V Jitčiných očích se zaleskly slzy. Já už opravdu nevím, co ze sebou má dělat dál. Všechno na mě padá. Mám pocit, že všem ubližuju tím, jak se chovám, bez nálady, radosti, někdy mám výbuchy vzteku, křičím na holky a pak mě to mrzí. Já nevím, co dál. Nechci skončit na antidepresivech někde u psychiatra. Z Jitčiných očí, začaly pomalu stékat slzy…  Já vím, Jituško, že hledáš cestu a já se ti tu novou cestu pokusím ukázat.  Začala jsem počítat mřížku, kódy a začaly mi nabíhat Jitčiny minulé životy, které ukazovaly na velmi moudrou, leč velmi ctižádostivou a přísnou duši. Ve velké míře jejich životů bylo mužské tělo, životy úspěšné, dobrodružné a velmi pestré. Tento život v ženském těle, ve stínu úspěšného manžela, jí nedovoluje využít plně svou sílu, schopnosti, talenty. Energie stagnuje a světlo už nezáří, v jejich očích vyhasla jiskra radosti a vášně pro život.

Před očima mi začaly naskakovat obličeje žen, které také nedávno seděly v mé ordinaci. Také plakaly a utíraly si slzy stékající po tvářích. Plakaly, protože chtěly alespoň zlomek toho, co má Jitka, aby mohly být šťastny. Chtěly mít alespoň jedno dítě, které jim osud nedopřál. Některé chtěly ode mne alespoň naději, že se to někdy stane a ony budou matkami. Jiným ženám, které mi tu plakaly, by stačilo k jejich nekonečnému štěstí, obejmout  dítě, které kdysi  už měly v náruči, ale ono odešlo do duchovního světa a není tu už. Před oči mi vyplul obraz jiné plačíci ženy trpící  výčitkami z interrupce, kterou na příkaz rodičů podstoupila a osud jí novou šanci v podobě dítěte, prostě už nikdy nedal.I tato žena by obětovala vše, jen aby vrátila čas a dostala novou šanci rozhodnout se jinak.  Ve svých 46 letech je nyní sama se stárnoucí matkou, má pocit, že je nepotřebná a zbytečná. VIdím další obličeje žen, které dostaly šanci, že otěhotní, ale osud si nimi zahrál jen krutou hru plané naděje mateřství,která skončila náhle a bolestivě v každém dalším potratu. Nakonec jsem viděla tvář ženy, která přišla o syna, který spáchal sebevraždu. Když se o to stejné pokusil i druhý syn, neplakala už v mé ordinaci. Na to už neměla žádnou sílu. Jejich duch se toulal někde nahoře a jen část její energie tu zůstávala, aby tělo přežívalo. Střídají se tu u mně tváře, emoce i příběhy a každý chce najít to své štěstí, které zoufale hledá. Ode mne chtějí naději, že je to jejich štěstí jednou potká..

Diagnozu jsem určila. Je bohužel velmi vážná. Toto onemocnění nejde tak lehce vyléčit.  Jedná se o zhoubnou ABSOLUTNÍ ABSENCI JAKÉKOLIV CHUTI DO ŽIVOTA. Měla bych tedy teď pro Jitku rychle vytáhnout recept a předepsat jí léky. Zřejmě by na tom receptu byla v prvé řadě velká dávka VDĚČNOSTI v hodně velkých a silných tabletách, kterou by dostávala do svého vědomí.  Jitka potřebuje vděčnost vyzařovat a děkovat neustále za všechno, co k ní přichází. Měla bych jí také napíchnout infuzi plnou sebelásky a úcty, která by kapku po kapce zjasňovala její uvědomění, že je ZDRAVÁ, KRÁSNÁ, a JE POŽEHNANÁ, A VYJÍMEČNÁ, protože jí byly svěřeny dvě úžasné, krásné a zdravé  holčičky, které ji milují a to není dopřáno každé ženě. Také by měla denně provádět rehabilitační cvičení v objímání svých blízkých a děkování, že je může mít tak blízko sebe, u svého srdce a je jí dovoleno milovat je. Potřebuje také nutně předpis na nové brýle, které by si dala na oči, a najednou by hned viděla, ty nádherné dny plné slunce a vůní, to jak se po odchodu zimy, střídá jaro s létem a vymaluje barvami louky a zahrady. Viděla by šťastné tváře svých holčiček, plných života, moudrosti a mohla by se začít dívat i jejich očima s radostným očekáváním nových věcí, které je společně čekají. Viděla by jak je úžasné vidět své děti vyrůstat, vidět je štastné a zdravé usínat a tajně ve spánku líbat jejich růžové tváře. Mohla by také vidět svůj krásný dům zalitý sluncem a děkovat za tak krásné místo k životu. Jitka potřebuje nutně ihned operativně zavést kardiostimulátor, který dá okamžitý impuls jejímu srdci, v podobě lehké bolesti kdykoliv uvidí utrpení ostatních lidí, nebo zvířat na této planetě s následným uvědoměním, že i ona může aktivně pomoci. Také je nutná okamžitá operace podvědomí, kdy se operativně odstraní  všechny molekulární části negativních programů a voperuje se tak jednoduše silný a samoléčivý program  MILUJI SVŮJ ŽIVOT A PŘIJÍMÁM SE PRÁVĚ TAKOVÁ, JAKÁ JSEM.

Zatím ale nikdo takto operovat neumí, takové léky nikdo nikdy, nevyrobil a žádná lékárna vám tyto léčiva nenabídne. Sáhnout musí Jitka, do hlubiny své vlastní duše. Krůček po krůčku startovat vděčnost a lásku k životu. Usilovným tréninkem prociťovat radost a naučit se milovat bez jakéhokoliv očekávání zpětné vazby. Začít otevírat oči. Dívat se kolik utrpení prožívají ostatní. Jaké překážky musí ostatní lidé překonávat? A uvědomit si, jak je její život krásný a pohodový. Neustále by měla děkovat za všechno, co má. Jitka dostala hned po pročištění aury první úkoly.  Každý den mi napíše nejméně jednu vděčnost, kterou vyšle do vesmíru. Každý den si najde člověka, kterému s úsměvem, nadšením a láskou poděkuje /pokladní v supermarketu asi bude mile překvapená./ Začneme spřádat dávné sny, touhy, radosti do nádherného koberce, který vynese její duši do vyšších vibrací, aby se mohla nadechnout a prožít ten šťastný okamžik, kdy si uvědomí, že NAŠE PLANETA JE KRÁSNÉ MÍSTO, A NÁŠ ŽIVOT JE TO NEJÚŽASNĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ, KTERÉ MŮŽEME PROŽÍT A ŽE NAŠE MILUJÍCÍ RODINA, JE PŘENÁDHERNÉ POŽEHNÁNÍ, KTERÉHO SE NÁM DOSTÁVÁ

 Jitka odcházela s novou nadějí a já se jí zeptala, jestli jí napadlo něco, za co je dnes vděčná.  Chvíli mlčela a já moc dobře vím, že si v tom tichu uvědomovala svou slabinu. Asi, všechno beru jako samozřejmost a ono to tak není. Podívala se na své holčičky a její pohled už nebyl tak prázdný. Našla jsem v něm malinký kousíček lásky, malinkatý plamínek radosti a miniaturní jiskřičku vděčnosti. Máš úžasné děti Jituško, byly moc hodné. Holky vzaly mámu za ruku a spěchaly rychle do sluníčkového odpoledne.

Na mém stole zůstaly dva obrázky plné rozkvetlých kytiček, motýlků a ptáčků. Děti jsou velkými učiteli rodičů, tak snad tyto dívenky pomohou svojí mámě jednou uvidět takto krásně rozkvetlý a voňavý svět. Stačí se chvíli dívat jejich očima.

Přeji vám moji přátele rozkvetlý a krásně barevný den

S láskou Jana Kytička