Dnešní příběh z duchovní ordinace

Mirka Pokorného jsem znala nejméně patnáct let. Patřil k těm přátelům,o kterých ještě víte, ale nenavštěvujete se. Když jsme spolu mluvili  naposled, bylo pár dní před vánocemi. Mirek držel v náručí sotva tříletého chlapečka a v druhé ruce tiskl ruku své ženy Andrejky.  Vyšli jsme před obchod, ve kterém hrály koledy a třpytily se ozdoby na stromeček a blikaly světýlka. Chvíli jsme se zastavili a prohodili pár slov o životě. Tak ráda se dívám na šťastné lidi, mám ráda ty světla v očích, které přinášejí pocit, že svět je krásný a život si máme každý den pořádně užívat. V očích Andrejky jsem ale toto světlo neviděla. Období vánoc je krásné, lidi jsou tak nějak jinak naladění. Přestala jsem vnímat smích i hlas Mirka,  jen jeho ústa se rychle pohybovala ve  víru slov, které okolo mě padaly stejně neslyšně a tiše jako studené, sněhové vločky. 

                                       * * * * *

Viděla jsem, že se pod teplým kabátem Andrejky rýsuje bříško a tak jsem nechtěla déle zdržovat, popřála jsem oběma, jak už to bývá hodně šťastných dnů a vykročila do mrazivého zimního odpoledne. Za nějaký čas jsem dostala email, že se MIrkovi a Andrejce narodil chlapeček. Pak jsme se s Mirkem ještě jednou potkali na jedné návštěvě společných známých, kde byl sám, ale byl veselý a vtipný,  a já jsem jako vždy spěchala, takže jsme se jen pozdravili. Od tohoto setkání rychle uběhly čtyři roky, a já jsem jednoho dne dostala od Mirka email, vlastně oznámení, že jeho žena Andrejka zemřela......Znovu jsem uviděla její oči, tentokrát i smutek, který se v nich nedal přehlédnout. Nedalo mi to, abych Mirkovi po vyjádření smutku a podpory, nenabídla pomoc.

                                          * * * * * * *

A tak se stalo, že za několik týdnů, které Mirek potřeboval k uspořádání myšlenek seděl v mé pracovně a popisoval mi tak bolestné události, jako je smrt člověka, který zemřel náhle, nečekaně a zanechal tu po sobě nejen bolestnou ránu, ale také dva malé chlapce, kteří zůstali bez maminky. Jeho tvář zdobily nové vrásky, které před tím neměl. V očích měl bolest a neustále si mačkal dlaně, to aby se posiloval v ovládání svých emocí. Neplakal, jen mi popisoval zdravotní problémy Andrejky...vše se týkalo krční páteře a bolestí s ní spojené. Pak nárůst vysokých teplot a hospitalizace v nemocnici a následně smrt jako důsledek selhání srdce. Mirek vypadal hodně rozrušeně, když vyskočil z křesla a nervozně přecházel místností. " Byla jen dva dny v nemocnici Jani, jen dva dny !!!!! A řekli mi, že to bude v pořádku. Oni mi jí zabili!!!" Řekl tichým hlasem Mirek, posadil se znovu do křesla a hlavu schoval do dlaní. Z jeho očí tekly slzy a nebyl schopen několik minut dalších vět.

                                      * * * * * * * *

Zavřela jsem oči a napojila se na duši Andrejky. Před mýma očima běžely obrazy a já začala skládat mozajku příběhu. Viděla jsem před sebou ženu, která si nalévá do sklenice alkohol a rozpouští v něm hromádku léků. Vidím její třesoucí se ruku, cítím obrovský tlak na srdeční čakru a v její tváři se zračí bezmoc a nechuť k životu. V jasném světle vidím vedle této ženy andělskou bytost, která sděluje neštastné duši, že jí brzy bude dovoleno ODEJÍT. VIdím ještě také jiný obraz. Nějaký ostrý předmět v její ruce a pokus pořezat si zápěstí. Následně zoufalý hysterický pláč matky a pohled na dvě malé děti, které se vyděšeně schovávají za postýlku a slyší, jak jejich matka na ně křičí: " TO KVŮLI VÁM TO NEDOKÁŽU."

                                 * * * * * * * * * *

Podívala jsem se na Mirka a položila zcela jednoduchou a jasnou otázku:. "Tvoje žena, měla problém s alkoholem?" Mirek zvedl hlavu a znovu opakoval věty o nemoci, páteři a chybě lékařů. O tom, jak bude podávat žalobu na lékaře. Musela jsem zastavit jeho alibistický projev. "Mirku, když si budeš nalhávat, že to všechno bylo jinak, nikomu tím nepomůžeš. " A také nikdo nepomůže Tobě." Pár minut ticha. Chvíli trvalo než si muž zlomený bolestí uvědomil, že být upřímný sám k sobě, může být dobrý začátek uzdravování. " No..ano, Andrejka začala pít. Nezvládala ten tlak s péče o chlapečky, trápil jí nezájem rodičů a taky naše dluhy, které časem nějak narostly. Pila už téměř každý den, schovávala si alkohol na různých místech bytu. Když byla ve špatné náladě, tak kluky i bila.......

                                                       * * * * * * * * *

Ujistila jsem Mirka, že přiznat si pravý stav věci a přestat problém zahrabávat do písku lží, je nejlepší cesta k pochopení a uzdravení. Za malou chvíli jsem mu předala vzkaz, který patřil k těm smutným a který mi šeptala duše ženy, rezignující na život. Duše Andrejky  měla za úkol zvládat závislosti a najít radost a štěstí v rodinném životě. Měla za úkol naučit se přijímat život takový jaký je. Stejně tak se měla naučit milovat svého muže i když neuměl zacházet s majetkem. "Milovaný Mirku, trápilo mě, že jsem přišla o naše děti, ty jsi to nechtěl vidět, nikdo nerozuměl mé bolesti"

Tato infrormace mě trochu zmátla, i když to, co šeptala její duše bylo celkem srozumitelné. Mirek se trochu ošíval, když jsme načali toto téma. "Ano, Janičko, čekali jsme ještě dítě, ale nebylo jedno, byly dvě, je to asi tři roky, ale nemohli jsme si je nechat, navíc když jsme zjistili, že to budou dvojčata, naše rozhodnutí bylo jasné. Čtyři děti bychom nezvládli."   "Víš, Mirku, Andrejka mi říká, že se to celé nějak pokazilo a zhroutilo, když se zbavila tohoto těhotenství, které mělo přivést do jejího života bytost plnou světla - její vytouženou holčičku." Mirkovy oči, byly plné slz, když si vzpomněl na slova, která už jednou slyšel. JÁ BYCH SI CHTĚLA TY DĚTI NECHAT, CHTĚLA BYCH MÍT HOLČIČKU. Tato myšlenka byla pro ni tou nejsilnější motivací, protože Andrejka a ta duše holčičky, byly velmi spřízněné duše. Strach, obavy a tlak její matky i manžela  jí přiměly k rozhodnutí, ukončit třet, dvojnásobné  těhotenství. Aniž by si někdo všimnul změny jejího chování, něco se v ní tím  zlomilo.  Ona měla to, za co prosí tolik žen v mé ordinaci. Milujícího manžela, děti, rodinu, přátele, zdraví, ale nedokázala ale ustát emoce a najít naplnění svého života. Život jí přestal bavit. Někdo jí v něm začal moc chybět. bylo jí teprve 34 let.

                                                        * * * * * * *

Viděla jsem malou holčičku s velmi silnou duší. Duše holčičky se od Andrejky vrátila zpět do duchovního světa. Duše dcery a matky se nespojily. Vzniklo jakési prázdno, i když na druhou stranu úleva, že odpadne starost o dítě. Vědomí vnímá stav věci jinak než podvědomí. Najednou Andrejce nic nepřinášely dny, které šedě plynuly a stávaly se utrpením. Její touha to "zabalit" jak nazvala svůj odchod ze života, byla silnější než mateřská i partnerská láska a tak jen hledala způsob jak odejít. Poškozovala se alkoholem, léky, snažila se pořezat si zápěstí. a  její psychický stav se prudce zhoršoval. To, co by následovalo, by pro chlapce byla ještě větší psychická zátěž. To si její duše uvědomovala. Takto si alespoň mohou pamatovat maminku v tom lepším světle. Uchovají si většinu vzpomínek spojených s láskou a hezkými prožitky. Maminka zemřela, protože byla nemocná. Tato informace zůstane v paměti malých chlapců.

                                          * * * * * * * *

Podívala jsem se na Mirka. Mirek pomalu zvedl hlavu: " Takže vlastně můžu být rád, že se to skončilo takhle brzy." "Andrejka by to nezvládala a moji chlapečci by trpěli." Odešla dřív, aby jim ještě více neubližovala?"  "Je to tak, že?" Ano, lze to takto chápat." "Nikdy bych neřekl, že ten potrat jí nějak více poznamenal."  "Sice to obrečela, ale také chápala, že si další dítě nemůžeme dovolit."  "Mirku, ty máš potkat ještě jinou ženu, která ti příjde do cesty a bude tvou oporou." Bude mít ráda i tvé chlapce."  Mirek odmítavě zakroutil hlavou, jako ostatně každý člověk, který ztratí lásku, kterou miloval celým srdcem.Čas je milosrdný a dokáže uzdravit bolestivá zranění. Láska někdy bolí. A tato bolest je zároveň tím účinným hořkým lékem naší duše. Cítila jsem, jak je Mirek na všechno sám, ale právě tato cesta je pro něho příležitostí něco pochopit a naučit se, spoléhat jen sám na sebe. Cesta je to velice těžká, ale na jejím konci je pochopení a správné postavení žebříčku hodnot. Prosím Stvořitele, aby mu dal potřebnou sílu. Bude jí hodně potřebovat, protože když láska bolí a vzpomínky se stále vynořují jako neúprosné sloupy vln, je potřeba velké síly k uzdravení duše........

                                     * * * * * * * * *