Dnešní příběh je o strachu, který omezuje náš život a nedovolí nám svobodně se nadechnout. Strach, který nemá v našem životě žádnou vysvětlitelnou příčinu a provází nás od začátku našeho života. Můžeme ho nazývat fobie, to je všeobecný termín označující skupinu úzkostných poruch. Projevuje se bezdůvodným nebo nesmyslným strachem spojeným s určitým objektem nebo situací. V důsledku toho se člověk postižený fobií těmto objektům nebo situacím vyhýbá.

Tyto strachy nebo úzkostí, které obvykle vyústí v panický záchvat, mohou být spuštěny buď setkáním s obávaným objektem nebo situací nebo očekáváním tohoto setkání. Pro člověka postiženého fobií, je velmi obtížné kontrolovat své chování v případě, že se s objektem, nebo situací, která je předmětem jeho fobie setká. Fóbie – je velmi silný strach. Rozpoutá v našem těle emocionální bouři, ubližuje našemu srdci a dostáváme se díky ní do nepříjemných situací.

Fóbie vznikají vždy na základě určitého traumatického zážitku. Pokud takový zážitek, který by vznik fóbie vysvětlil, nenajdeme  v tomto životě, je potřeba poodhalit roušku tajemsví a podívat se do životů předchozích, kde najdeme situaci, která fóbii spustila.V tomto případě, jsou tyto fóbie vrozené. Ať už je fobie vrozená, či získaná životními zkušenostmi, v každém případě dokáže pěkně znepříjemnit náš život. Dnešní příběh je důkazem toho, že fóbie se dají úspěšně vyléčit a není důvod si tento panický strach nést dál s sebou životem, jako nepříjemné a bolestné závaží.

Tento příběh má svůj počátek 26. října 2012.Toho krásného pátečního dne jsem totiž spěchala do Prahy. Výuka v duchovní škole Monáda začíná v sobotu ráno, a já využívám čas a vždy jeden pátek v měsíci věnuji svým klientům v Praze. Tentokrát jsem spěchala za Evou, která trpěla fóbií a chtěla se jí pomocí andělské terapie zbavit. Domluvily jsme se, že se sejdeme u ní v bytě. Seznámení  s Evičkou bylo velmi příjemné, u šálku dobré kávy jsme probraly důvody mé návštěvy.

„Víte paní Kytičko, já miluji cestování, mám ráda exotické kráje. Žiju sama,  cestování je mým velkým koníčkem a zároveň životní radostí, jenže….. „Hrozně se bojím hadů!!!! Ale to není takový ten normální strach, nebo obava“. Já když vidím hada, tak celá ztuhnu, jakobych vrostla do země, nedokážu udělat ani krok. Stydím se za to,a navíc když je nás na cestách víc, většinou ty hady potkávám jen já. Já vím, že to zní divně, ale je to tak. Já ty potvory asi něčím přitahuju nebo co! Dá se to nějak léčit a dokážete mi s tím pomoci?"  Trochu jsem se zamyslela. „ Samozřejmě, že to jde léčit a to, že vidíš a potkáváš hady častěji než druzí lidé, to je jen zčásti zákon přitažlivosti, a z části síťové vidění, které vyvolává Tvůj strach. Vesmír ví, že tuto situaci nezvládáš, tak ti posílá situace, abys mohla svůj strach zpracovat. Tak to funguje. „ Kdy jsi poprvé zjistila, že se bojíš hadů?“ „No já to mám odmalička, co mé vzpomínky sahají?“ „ A jako dítě, ses setkala s hadem? Našla bys ve svém podvědomí něco, co by Tvůj strach vysvětlilo?“  Evička jen odmítavě kroutila hlavou. A tak jsme neztrácely čas a volně přešly k regresní terapii a šly poodhalit záclonu tajemství. Během chvilky byla Evička v uvolněném stavu vědomí, naladěná na vyšší vibrace a připravená sdělit mi, co vidí v minulosti.

Ležela na své posteli, oči měla zavřené a jen lehce oddechovala. Najednou byl patrný záchvěv jejich víček a zrychlující se dech. Kde jsi? Evičko. Popiš mi, kde se nacházíš." „ Jsem v nějaké nádherné zahradě. Je to zvláštní. Vidím bílé budovy,krásné stromy, poletují tu ptáci a motýli, ale ze všeho nejkrásnější jsou květiny, které jsou velké, barevné a voňavé. Jsou tu druhy rostlin, které vůbec neznám. Ta země, ve které teď žiju je Egypt. Nikdy jsem nic takového neviděla. Všechno tak úžasně voní a dýchá nesmírným klidem. „Běž dál Evičko, najdi dům, ve kterém žiješ. Vejdi do toho domu. Ale já chci zůstat tady, v té nádherné zahradě . Je to taková krása, to je úžasné.!!  Evičko, jdi do toho domu, počítám do tří,když dopočítám, budeš v tom domě. Jedna, dvě, ….Už jsem uvnitř toho domu. Je velký, a je zařízen velmi drahými věcmi. Vidím obrazy, drahé koberce a také kafary, které mají velkou hodnotu. „Je to můj dům, jsou to mé věci, mé velké bohatsví.“ Žiješ s někým v tom domě Evičko? „ Ano, žiju tady se svým manželem, ale ten dům je jen můj..“ Dobře. Teď napočítám do tří a ty se ocitneš v situaci, kdy jsi prožila velké leknutí, strach, ocitneš se v situaci, kdy ses setkala s hadem. Počítám jedna dvě tři…….

Ležím na velké,krásné, posteli, jsem tu v pokoji sama. Oknem prosvítají první sluneční paprsky. Jsem v takovém polospánku, ale je mi hezky. Co se děje dál? Chci se jen protáhnout,chci znovu usnout, ale mám pocit, že v pokoji nejsem sama. „Tak se kolem sebe rozhlédni!!“ Ano, otevírám oči a …..Bože!!!! Na mé posteli je had. Je to kobra. Ale tak velká kobra!!!! Jak se sem dostal? Dívá se na mě, těma pichlavýma očima. Musím něco udělat, nemohu se pohnout, cítím hrozný strach, chci se přikrýt a přitahuji přikrývku, ale jak pohnu přikrývkou, pohne se i ten had. Nevím, co mám dělat. Musím to nejspíš udělat rychle.

Musím trhnout  přikrývkou a zakrýt si obličej. Udělám to., Můj bože, vidím úplně zblízka ty hadí oči.cítím ostrou bolest na krku……a dál?  Evičko, co je dá? Dál už nic… Nic necítím, …Co se stalo? „Nevím, to poslední, co jsem cítila je, že nemohu dýchat.“ Zemřela jsi?“ „Ano“ odešla jsem.“  Ale má duše bloudí, nemůže nalézt klid. Proč je Tvá duše tak neklidná? Proč nespočine v náruči andělů?  Protože tu kobru dal do mého pokoje můj manžel. Nyní má dům, i veškeré bohatství, patří mu všechno to, co jsem měla já...Z očí Evičky začaly pomalu stékat slzy. Nastal čas, abychom s láskou andělů, vyléčili její duši, neboť tajemství jejího zranění a strachu, už známe..

Za chvíli už Evička byla opět v přítomném okamžiku. Opatrně se rozhlížela po své skromné garsonce, ve které byla jen postel, stoleček a kuchyňská linka. Ten pohled na vlastní skromný příbytek jí velmi uklidnil. Usmála se. „Mohla bych mít větší byt. Ale já nechci.“Tohle mi vyhovuje. Nic nemám a tak mi nikdo nemůže nic vzít. Ale Kytičko, nikdy nezapomenu na tu nádhernou zahradu. Také jsem se usmála a jejímu životní postoji jsem rozuměla. Víš, Evičko, Tvůj prožitek z minulého života vysvětluje, proč nemáš důvěru k mužům a žiješ celý život sama. A tak Evička dostala ještě malé úkoly, které měly doplnit účinek terapie, například koupit si plyšového hada, dát mu jméno a dovolit mu spát ve své posteli..

Za pár týdnů se mi Evička ozvala:

Ahoooj Kytičko, moc Tě zdravím. Je to se mnou mnohem lepší. Viděla jsem už i žívýho hada ve zverimexu bez hlavy, přejetého hada na silnici, Akta X o chřestýšovém dopupěti a nic :)no objímat je asi nebudu, ale fakt lepší. Hele ještě jsem neviděla živého s hlavou, a na živého jsem nenarazila v přírodě, takže cesta nekončí to vím. Ale nepojedeš teď někdy do Prahy? ráda bych tě viděla .Známe se jen pár chvilek ale vstoupila jsi mi do života. Moc mi to pomohlo a prostě tě chci ještě vidět.

Po půl roce:

Ahoj Kytičko,, moc tě pozdravuju :) v sobotu jsem podrbala za hlavičkou slepýše :D  byl heboučkej :) měj se hezky :) necítila jsem vůbec nic, jakože potom, ani euforii, ani strach, prostě normálka. ta holka Lenka co ho nesla pryč říkala, „Všichni mi říkali odnes ho a jenom Eva ho pohladila, ona nevěděla že jsme se jich bála, viděla jsem ji prvně a mojí sestřenici málem odnesli, říkala co to je pitomost, Eva, ta se přece bojí i hadice :-  a Lenka řekla - Eva, to je blbost, ta se přece  nebojí vůbec.Tak se málem pohádaly. A já ještě jednou Kytičko děkuji.

A já děkuji Vesmíru, že mohu s anděly, pomáhat právě tam, kde je potřeba.

S láskou Kytička