PŘÍBĚH I.

 

Milá Kytičko,

obracím se na tebe s prosbou o radu. Vím, že řešíš daleko zásadnější problémy druhých lidí. Ale třeba najdeš chvilku i pro tento ne tak důležitý dotaz. Snažím se k lidem chovat vlídně a vylepšovat okolí. Chodím například \\\"trousit\\\" semínka kytiček tam, kde nic neroste. Na podzim jsem před náš vchod u domu zasadila cibulky tulipánů a narcisů a čekala, jestli přežijí tu dlouhou zimu a jestli vyrostou.

 A od února začaly krásně růst. Radost to udělalo všem obyvatelům domu a každý, kdo šel kolem, tam jim pohledem s růstem pomáhal Před týdnem ale někdo přišel a nepozorovaně ty nejkrásnější a největší otrhal. Bylo mi z toho moc smutno. ale oklepala jsem se a radovala se z těch, co zbyly. Jenže týden uplynul a ten někdo si přišel pro další várku. A pokud přijde i příští týden, tak už tam pro potěchu oka ostatním nic nezbude. A já s tím mám obrovský problém.

 

Jsem strašně nazlobená a jen krůček k tomu, přát tomu dotyčnému něco špatného. ať se snažím sebevíc, nevidím žádný užitek v tom, že někdo přijde a zničí práci někoho jiného. Mám pocit, že dělat něco pro ostatní nemá smysl. prosím tě, mohla bys mi s tím pomoci a najít v tom nějaké poučení, které by mi dalo smysl. Má smysl se snažit dělat hezčí okolí pro ostatní? Mám nějakou možnost, jak kytičky před nenechavci ochránit? Předem moc děkuji. Už to, že jsem ti to mohla napsat, mi hodně pomohlo.

 Přeji ti krásný jarní den.

Lenka

 

 

                     Milá Lenko,

 V našem životě se dějí nejrůznější události a jak už víme, každá z nich má svou příčinu a důvod. Z každé situace a události, která se nám stane, máme něco pochopit, něco si uvědomit, přehodnotit své myšlenky a podobně. Tvůj příběh v tobě vlastně spustil takový „trenažér odpouštění“. To je to, co se máš naučit. Je dobré, že si přesně uvědomuješ co se může stát, když mi píšeš: „Jsem strašně nazlobená a jen krůček k tomu, přát tomu dotyčnému něco špatného.“

 

To nedovol, protože svou karmu si zatěžujeme nejen tím, co děláme, ale i tím, jak a na co myslíme.

Pro začátek, abys vyhnala zlobu ze svého srdce, představ si člověka, který ty květiny potřeboval pro svoji nemocnou maminku a nenapadlo ho jiné řešení, zkrátka jakýkoliv hezký důvod, který zmírní Tvůj hněv.

Pak budeš schopná odpouštět. Pokud se to nenaučíš, budou jistě přicházet další události, které budou Tvou schopnost odpustit znovu zkoušet. Pokud tuto zkoušku zvládneš, vše se pročistí a budeš se cítit jako vítěz sama nad sebou. Pak popros anděly, aby Tvé květy chránili. Určitě dál zkrášluj své okolí, je to také dávání lásky a myslím, že bez toho už by Tvůj život nebyl úplný. Abys měla představu co, všechno musí umět lidé odpustit, přečti si druhý příběh.

S láskou Kytička

 

 

                     PŘÍBĚH II.

 

Minulý týden ve čtvrtek za mnou do poradny přišli velmi milí, mladí lidé. Objednali se na konzultaci a já jsem již při jejich příchodu tušila, co budeme řešit. Mladá žena měla v rukou fotoalbum,které křečovitě tiskla ke svému srdci.

Z fotografií se usmíval krásný, asi 4letý chlapeček. Z  utrápených, ale přesto krásných a čistých očí jeho maminky jsem četla : Už nemáme našeho chlapečka“.

A tak jsem poznala Pavla, Dagmaru a jejich příběh.

 

Podle datumu jejich narození – a všech událostí, které popsali, i obrázku, který se mi namaloval – to jsou duální duše. Téměř shodná numerologická mřížka toto poznání potvrzuje.

Svůj život žijí na moravě – ve Zlíně, kde se událost, kterou přišli řešit, stala v polovině března tohoto roku.

Vše se tedy odehrálo před několika málo týdny.

Dáša se snažila popsat den, kdy se jejich život změnil a kdy ztratili to nejcenější, co měli, svého syna Pavlíka.

 

Jako každý den dopoledne kolem 11 hodiny odcházela Dáša do svého obchůdku, kde pracovala. Synka jí hlídala její maminka, která ho velmi milovala. Pavlík byl celé dopoledne veselý, se svou maminkou si hrál a ještě chvíli po jejím odchodu stál u okna a mával. Nikdo netušil, že se v tomto životě vidí naposledy. Byl krásný slunečný den a tak si babička s vnoučkem kolem půl dvanácté vyšli na procházku. Sotva ušli pár metrů, objevil se na ulici nákladní vůz, nikdo asi nedokáže přesně popsat co se ve zlomku této osudné vteřiny přihodilo.

Řidič nákladního vozidla najednou zařadil zpátečku a jeho auto prudce vyrazilo směrem k babičce a Pavlíkovi.

Nebyl žádný čas uskočit, odejít, nebo utéct. Byla to jen tupá rána a ticho. Řidič uviděl, co se stalo a ihned zastavil.

Pod koly svého auta našel ležet těžce zraněnou ženu, která jako v transu neustále opakovala – Pod autem je dítě – zachraňte Pavlíka !!! Zavolejte sanitku. Mám pod autem vnoučka!!! Sanitka byla u místa nehody během několika minut. Ženu se podařilo zachránit. Vrátit život Pavlíkovi, už ale nikdo nedokázal. Po převozu do nemocnice umírá.

 

Toto vyprávění přerušoval pláč a velká bolest, stejně jako poslední setkání maminky a Pavlíka v nemocnici.

Stěží jen dokázala vnímat, že i její mamince hrozí amputace dolní končetiny a že je také ve velmi vážném stavu.

 

Další dny byly jen těžkým snem. Najednou se vybavují vzpomínky na věty, které jí Pavlík v posledních dnech stačil povědět – například, že by rád vrátil zpátky k mamince do bříška…..Jakoby tušil odchod a cestu, kterou bude muset podniknout, aby se ke své mamince vrátil.

A Dáša vyprávěla dál. Mluvila o Pavlíkovi, jak byl moudrý a laskavý, jak všechno hned uměl a jak úžasným dítětem, které bylo nadmíru hodné a úplně zdravé byl. S třesoucí se rukou mi podávala album fotografiemi.

Zadívala jsem se do bezelstných, čistých očí tohoto krásného dítěte a představovala jsem si jeho veselý bezstarostný smích. V takové chvíli snad ani nelze nemít v očích slzy.

Pak začal vyprávět Pavel – otec Pavlíka – mluvil o tom, jak těžké je pochopit, že přijde domů, a nikdo nepřiběhne ke dveřím, jak se otočí ve svém autě a vidí prázdnou dětskou autosedačku. Nestyděl se za slzy.

Jen s úžasným klidem v duši řekl, že tuto událost nikomu nevyčítá a že nemá vůči nikomu zlobu ani zlé myšlenky. Chytil svou ženu kolem ramen a oba se shodli na tom, že teď je třeba pomoci hlavně babičce, aby překonala psychický šok z této události. Co je velmi zajímavé, že Dáša má staršího syna z prvního manželství, kterého také srazilo auto, ale naštěstí přežil. Obě události se staly téměř na stejném místě. Je jasné, že zde hraje prim těžká zátěž karmy.

 

 

A tak zde máme dnes dva příběhy – v tom prvním zůstal prázdný záhon bez květin a nepřekonatelná zloba v srdci.¨

 

V tom druhém je popsána mnohem větší ztráta – ztráta toho nejmilovanějšího a nejcennějšího daru - ztráta dítěte. Přesto zde zůstala láska a odpuštění.

Zůstala zde i víra, že se Pavlík znovu vrátí a vyléčí tu krutou ránu v srdci své maminky a tatínka.

Všichni tomu věříme . Dáša si nechala přeložit z agličtiny píseň, kterou intuitivně vybrala k poslednímu rozloučení s Pavlíkem, zpívá se tam o tom, že láska, přichází na křídlech andělů.

A jediná věta, kterou si z této písně rodiče uchovali byly slova:   „ Já se k Vám zase vrátím.“

a já Kytička věřím, že se Pavlík na křídlech andělů zase vrátí.

 

Kytička