PŘÍBĚH Z ANDĚLSKÉ PORADNY

DŮM S TAJEMNOU KRABICÍ

23.5 2012 Týden se v našem zrychleném tempu opět chýlil ke konci. Ten den bylo trochu zamračené májové ráno. Otevřeným oknem proudil do místnosti těžký vzduch a na oblohu vypluly první bouřkové mraky. Přiznám se, že se  mi do práce příliš nechtělo. Vzduch byl těžký a během hodiny, kolem nás projela s houkáním už třetí sanitka. „Nejspíš bude bouřka a tak se mění tlak“. řekla jsem si jen tak pro sebe a zadívala se z okna na blikající maják sanitky. Byla jsem tak zabraná do děje venku až jsem  přeslechla jemné zaklepání na dveře. Do salonu vstoupily dvě ženy. S jednou z nich už jsem se několikrát setkala na semináři. Přivítaly jsme se s úsměvem a já se jen tak věcně zeptala:“ Kdo půjde první na řadu?“ Ženy se na sebe mlčky podívaly: „ My jsme se přišly poradit,vlastně tak nějak obě.“ „Víš, Kytičko, hlavně maminka potřebuje nutně Tvou radu“, odpověděla mi na otázku mladší žena. „Mamince asi doma někdo straší“.A tak jsem se zaposlouchala do historie domu, který v sobě skrýval podivnou krabici a zvláštní tajemství.

Erika začala vyprávět svůj příběh a já si připravila sklenici vody, protože jsem začala tušit, že tentokrát to bude velmi dlouhé vyprávění. „Víš Kytičko, do toho domu jsem se přistěhovala ke svému příteli, který jej koupil“. Přítel si potrpěl na starší věci. Měl rád předměty, které měly historii. Všechno to schovával, nic nechtěl vyhodit. Ten dům byl nevlídný a studený. Nelíbilo se mi v něm, ale Jarda nechtěl věci měnit, nechtěl s ničím hýbat, a tak jsme udělali pouze nejnutnější úpravy a žili spolu  v tom domě. Vnímala jsem tam občas podivné zvuky – jako kroky, nebo otevírání a vrzání dveří, cítila jsem cigaretový kouř. Někdy když jsem seděla v obývacím pokoji, prudce se tam během pár minut ochladilo a já cítila, že se na mě někdo dívá. Jarda o tom nechtěl mluvit, ale také si byl vědom toho, že v našem domě není vše v pořádku. Necítila jsem se tam dobře.

Běhal mi mráz po zádech, když jsem procházela chodbou a často jsem cítila kolem sebe průvan, přestože byly zavřeny okna i dveře. Po nějakém čase Jarda onemocněl a přesto,že se moc snažil uzdravit, po pár měsících zemřel. Od té doby ty zvuky Kytičko, tak nějak zesilují, já už doma vůbec nemůžu spát. Někdo mi mačká kliku, pohybuje se sušákem na prádlo, a před pár dny začaly bít hodiny, které nejdou a ani je nikdo nenatahoval. To už mě tak vystrašilo, že jsem odešla spát k dceři. „Už dál nemůžu zůstávat v tom domě. „ Erika se celá rozechvěla. „ Prosila jsem už jednoho člověka, aby mi dům pročistil, ale on se napojil, a řekl, že s tímto nechce mít nic společného. „Pomůžeš mi, Kytičko?“  Ještě chvíli jsme si povídali a já jsem Eriku ujistila, že k ní přijedu a dům zbavím nežádoucích návštěv.

28.5.2012  8:34 hodin . Vešla jsem do domu. Opravená stylová vila, stála na klidném, příjemném  místě. Dveře mi otevřela Erika a s ní stál na schodech sympatický mladík Petr.  Byl to syn zemřelého majitele domu a zároveň nový majitel, který dům zdědil . Když jsem do domu vešla, pomalu mi začaly nabíhat potřebné informace. KLETBA, RITUÁL A MRTVÝ ČLOVĚK V DOMĚ. Tyto podivné indicie mi zněly v hlavě. Prohlédla jsem si  všechny místnosti. Na chodbě jsem nic zvláštního necítila, klidné místo bylo i v obývacím pokoji. Povídali jsme si ještě chvilku o historii domu a mě zaujala informace Eriky a Petra o podivné krabici za komínem, kterou při stěhování do domu, před léty Jarda našel. Zeptala jsem se: „Víte, co v té krabici bylo?“ Rozpačitě se na sebe podívali, Petr se na pás sekund zamyslel a řekl: „Taťka tehdy říkal, že kosti z dítěte.“ Ale smál se u toho , takže to vlastně určitě nevím“. Neměla jsem jinou možnost, než poslat mladíka Jardu na půdu za komín. Já jsem se mezitím přemístila do kuchyně, kde byly projevy duchovních energií nejsilnější

Když  jsem do této místnosti vešla , zaplavila mě vlna negativní energie. Bylo to jako náraz do hlavy. Prostě pecka. Musela jsem se znova několikrát nadechnout, abych zvládla pobyt v tak negativní zóně. Požádala jsem o ochranu Ježíše Krista a prosila o pomoc. Vytáhla jsem tibetskou mísu, zvoneček, kartálky, vonné tyčinky a zapálila jsem několik svíček. Kuchyň byla jednoznačně nejhorším místem v domě. Po celou dobu přípravy jsem měla ledově-mrazivý pocit po celém těle. Připadalo mi, že mě kdosi neviditelný obalil ledovým prostěradlem. Petr vešel do místnosti se zaprášenou, velkou krabicí a v ten moment můj mrazivý pocit prudce zesílil. Vzala jsem krabici, položila ji na stůl a otevřela víko. Uvnitř krabice byly uspořádány v podivném obrazci lidské kosti. Kosti nohy byly obaleny zvláštním provazem. Některé kosti byly popsány a nabarveny, jakoby se z nich učil nějaký medik. Rozhodně sloužily k tomuto účelu. Bylo mi to jasné. Někdo si vypůjčil pravé lidské kosti k rituální kletbě. Někdo chtěl někomu velmi ublížit a jeho nenávist přetrvávala desítiletí v tomto světě.

Poslala jsem Eriku i Petra mimo místnost, udělala kolem sebe posvátný kruh a začala jsem se modlit a dělat odváděcí a očistný rituál celého domu. Byla jsem v místnosti jen já a otevřená krabice plná lidských kostí. Byla tam celá stehenní kost, nárt se všemi prsty, pár obratlů a další kosti. Nebylo to příjemné, ale dodatečně jsem požehnala tyto ostatky tak, jak je to obvyklé při pohřbu. Promlouvala jsem k duši člověka, který tak dlouho hledal klid. Zrušila jsem s pomocí archandělů kletbu a prosila všechny zúčastněné osoby o vzájemné odpuštění vin.

Modlila jsem se a prosila Stvořitele o pročištění a odpuštění všech zlých skutků, které se v tomto domě staly. S láskou a úctou jsem prosila P. Marii , aby celý dům skryla pod svůj ochranný plášť. Jednu chvíli jsem musela zavřít oči, abych nevnímala obrazy, které mi přicházely v určitých intervalech. Připadalo mi, že se točím na podivném kolotoči času, byla jsem ve víru duchovních energií, a vše trvalo přibližně necelou hodinu mé usilovné duchovní práce. Jednu chvíli se ozvala v domě hudba a takové zvláštní dětské štěbetání, zkrátka hlasy, které nikomu nepatřily. Kolem zdí jsem uviděla černé stíny běhat z místa na místo. Erika s Petrem tyto zvuky také slyšeli, přestože v domě, kromě nás nikdo nebyl.

 Dokončila jsem očistu domu a Erika se zeptala: “ Co s těmi kostmi??“ „ Máme je spálit??“ „Nebo raději někde zakopat?“ Zavrtěla jsem hlavou. „ To nemůžeme, musíme udělat to, co měl udělat Tvůj přítel Jarda před osmi lety, když ty kosti našel.“  A tak už za malou chvíli stálo u zahrady policejní auto. Zaprášenou krabici, kterou jsem z úctou vynesla na zahradu si převzala a prohlédla policie, konstatovali samozřejmě nález lidských ostatků. Blýskání fotoaparátu a policejní zápis ukončil naší dopolední snahu očistit tento dům a dopřát mrtvým klid. Tento příběh se stal včera a já věřím, že včerejším dnem, nalezli mrtví svůj klid a živým se v domě s krásnou zahradou bude opět volně dýchat a radostněji žít.

S láskou Kytička