Zápis z regresní terapie: 22.8.2012 - Klientka Soňa

Byl krásně horký, srpnový den,  a já přemýšlela o tom, proč léto netrvá alespoň o měsíc déle, proč ty krásné letní dny každý rok tak neuvěřitelně rychle uběhnou. Do dveří vstoupila mladá žena v rozevlátých letních šatech. Na očích měla velmi slušivé, sluneční brýle. Když se posadila a já se podívala do jejích očí, viděla jsem mnoho smutku. Tato žena řešila především vztahové problémy. Zvažovala rozchod s přítelem, velmi chtěla mít rodinu, ale nedokázala to. V její duši bylo tolik strachu a také negace vůči mužům, že s nimi někde tam v hloubi duše ani nechtěla být. Otázka zněla: „PROČ??“ Kde se vzal strach a tak trochu nadřazenost vůči mužům, který tuto mladou ženu tak trápil a svazoval? Soňa se u mne posadila a tak trochu spiklenecky na mě mrkla. "Přiznám se, že se trochu bojím, co uvidím." Usmála jsem se :neboj Soničko, všechno zvládneš a strach mít nemusíš, všechno bude fajn.

Po krátké chvíli už ležela na lehátku místností zněla krásná meditační hudba a její tělo i vědomí se postupně uvolňovalo. Prošli jsme chrámem a tichou chodbou, procházeli jsme branami vzpomínek a ona upadala do uvolněného stavu vědomí, kdy duše odkrývá obrazy zapomenuté v dávné minulosti. Vnímala jsem, jak zhluboka dýchá a jak se jí rozrušením chvějí ruce. Jen velmi tichým hlasem, abych nerušila její putování časem, jsem jí uklidňovala.„Uvolni se a zůstaň klidná, jsi v bezpečí na každém místě, a v každém okamžiku.“ Řekni mi, co vidíš?“ Stále se jí chvěly ruce, ale snažila se rozpoznat obrazy a tajemství svého podvědomí.„

Jsem, v dřevěné budově, je to nějaká vesnická chalupa, možná srub. Cítím kouř a je tam šero. „ V kterém roce žiješ? 1657. Kolik je ti let? Jsem dívka,ale moje tělo se teprve probouzí k ženskosti. Jsem hodně hubená, máme málo jídla. Kolik je Vás v té chalupě? Mám dva mladší bratry, a ještě malou sestru, je teprve krátce narozená. Moji rodiče jsou venku, pracují na poli, a také na vinici. Já se často starám o sestru a bratry. Je tu ještě jedna malá místnost a tam je můj děda a babička. Jsou už hodně staří, my jim pomáháme dožít. Dobře. "Najdi v tomto životě okamžik, kdy jsi poznala velký strach, který Tě svazuje. "Co vidíš?" "Popiš mi to."

Je tma, já spím. Najednou slyším hluk a moje matka se mnou třese a tahá mě za ruku z mého lůžka, nebo spíš z takové slaměné matrace.  Nevím co se děje, nechci vstávat, je mi zima. Do místnosti přiběhl otec a křičí na mne a na matku ať spěcháme. Pochopila jsem, že mé rodiče sousedi varovali, že se k naší vesnici blíží vojáci. Otec mne chytl za rameno, až jsem vykřikla bolestí. Řekl,že se nemám opovážit vylézt, i kdyby se dělo cokoliv. Strčil mě do malého prostoru za seníkem. Sotva se tam vejdu. Je tu zima a já se třesu. Možná je to jen strach.

To co teď slyším je chaos, zmatek a hrozný křik. Slyším, že někde velmi blízko hoří, slyším praskat plameny. Můj strach mě úplně ochromil. Mezi zoufalými výkřiky poznávám hlas své matky. Slyšela jsem plakat svou sestřičku, ale pak všechno podivně ztichlo. Kouř je čím dál víc u mě. Už to nevydržím. Napadlo mě, že uteču, že si nikdo možná nevšimne, že tu jsem. Polomrtvá strachy, rychle vybíhám ze svého úkrytu, ale jeden z vojáků mě zahlédl. Utíkám, co mi stačí síly, ale on je na koni. V ruce má něco jako silný provaz. Na nic nemyslím jen běžím dál a dál. Ten voják je už blízko za mnou. Nechci to vidět!!!. Vykřikla Soňa. "Neboj se Soničko, všechno spolu zvládneme. "Popiš mi, co vidíš".  Ten voják  mi kolem krku přehodil  provaz a smýkl jím. Ležím na zemi a on mě vleče za sebou. Moje ruce jsou rozedrány do krve, také kolena. Cítím jen krutou bolest a strach. Vojáci se na mě dívají. Smějí se a mají temné oči, jako šelmy. Dusím se svým strachem a moc si přeju, abych v této chvíli mohla zemřít.

Svázali mi ruce a svými šavlemi mi rozřezali šaty a já tam ležím úplně nahá a dusím se hanbou. Soňa se celá třásla a já se snažila posílat jí energii. Bože můj, co mám dělat. Nevím, kolik mužů je kolem mě. Snaží se dostat se dovnitř do mého těla a já nevím, co a proč se to děje, jen cítím tu ukrutnou bolest v břiše, a odporný pach těch mužů. Křičím bolestí a oni se tomu smějí. Jeden mě uhodil pěstí do obličeje a mě se řine krev z nosu a dusím se. Druhému se to nelíbí a omotal mi obličej nějakým páchnoucím hadrem. Nevím jak dlouho to trvá, čas v této chvíli už není. Přichází jeden voják za druhým. Už přestávám vnímat tento stav, jeden z vojáků ve své zběsilosti pevně stiskl můj krk. Najednou vedle sebe vidím svou maminku a ona na mě kývá ať jdu za ní. Nechápu, kde se tu vzala.

Počkej Soňo, teď nemůžeš odejít. Zastav ten film. Odpusť těm mužům. Vím, že je to těžké, ale je to důležité pro klid Tvé duše.  hnala je nenávist a neovládali své nízké pudy,a byli za to karmicky potrestáni. Seber všechnu svoji sílu a odpusť jim. Pak Tě nechám odejít s maminkou tam, kde už ti ubližovat nikdo nebude. Soňa se chvěla, ale přesto všechno jsme posílali lásku a odpuštění duším těch, kteří jí tak velmi ublížili. Trvalo to několik minut. Do dalšího života jsme už nešli, neboť po takových vzpomínkách si musí duše důkladně odpočinout. Předepsala jsem hned potřebné afirmace. Soňa si je bude pravidelně opakovat a tím si léčit svou potlačenou agresivitu k mužům, která způsobila disharmonii v jejich vztazích.

Pak jsme dokončili terapii, a když odcházela, byla to už znovu ta Soňa v rozevlátých šatech, a okouzlujících slunečných brýlích. Podívala se na mě a řekla. „ Bylo to dost drsné, ale ten balvan, který jsem tu u Vás nechala, už nikdy nechci zpátky. "Děkuji, moc se mi ulevilo."Daly jsme si termínek na další terapii a mě se ještě dlouho přehrávaly události tohoto příběhu v hlavě. Lidská duše toho unese tolik, že si to člověk jen stěží dokáže představit a náš život je pouhý korálek navlečený na zářivé nitce osudu naší duše.

REGRESNÍ TERAPIE

Kytička

Dnes viděla jsem temno ,nebylo v jámě pekelné.

Odkryla jsem v své duši, zákoutí tajemné.

Má paměť v hloubce skryla temné obrazy z minula,

já dnes je oživila a časem zpět proplula.

Viděla jsem jak lásku nenávist mocně překrývá, už vím,že mrtvá bolest

 I po sté ochotně ožívá. Pocítila jsem znovu nenávist zbarvenou retuší,

 s pocitem, že má duše, vůbec nic netuší.  To anděl vedl mou mysl a křídly léčil strach,

cítila jsem jak stírá s láskou mé slzy na řasách. Jdi k pocitu odpuštění, zněl příkaz anděla.

Já cítila jsem lítost, ale odpustit nechtěla. Vždyť mě to tolik bolí? Proč Bůh to dovolil?

Anděl stáhl svá křídla, ke mně se naklonil.

TVÁ NEJVĚTŠÍ BOLEST A SÍLA TVÉHO UTRPENÍ, SE PRÁVĚ SKRÝVÁ V TOM, CO TEBOU ODPUŠTĚNO NENÍ

A tak jsem z lásky srdce, všechno zlé odpustila a dělám to tak denně, má duše se uzdravila.

A už se neptám Boha, proč to tak dopustil, jen v hloubi duše prosím, aby mi také

ODPUSTIL.